Článek
Pomohlo by nám umění vidět svět cizíma očima
Převtělit se do svého oponenta a hájit jeho argumenty s naprostým nasazením. Tento formát debaty, kdy student dostane za úkol obhájit pozici, se kterou vnitřně nesouhlasí, je jedním z nejefektivnějších nástrojů pro rozvoj intelektuální pokory a kritického myšlení.
Tento přístup vychází z antické tradice tzv. dissoi logoi(dvojí argumenty), kterou pěstovali již řečtí sofisté. Kořeny této metody sahají do samotného kolébky západní civilizace – do starověkého Řecka a Říma. Tehdy nešlo o kroužek pro teenagery, ale o základní pilíř přípravy svobodného občana na život v demokracii (v Aténách) nebo v republice (v Římě). Pokud jste neuměli obhájit obě strany sporu, nemohli jste u soudu ani v politice přežít.
Při klasické soutěžní debatě se student dozví, kterou stranu sporu (zda Pro, nebo Proti) bude obhajovat, často jen několik desítek minut před začátkem samotného klání. Student, který je například soukromě rigidním zastáncem ekologických regulací, tak musí v debatě přesvědčivě argumentovat pro uvolnění trhu a zrušení emisních limitů.
Hlavní přínosy této diskusní metody
Nucená obhajoba oponentova názoru má na psychiku a intelekt mladého člověka hned několik zásadních dopadů:
1. Rozbití kognitivních zkreslení (Confirmation Bias)
Lidský mozek přirozeně vyhledává informace, které potvrzují jeho stávající názory. Tím, že je student nucen vystavět logickou a podloženou argumentaci pro opačnou stranu, je nucen hledat fakta, která by jinak ignoroval.
2. Rozvoj radikální empatie
Je snadné označit lidi s jiným názorem za „hloupé“ nebo „zlé“. Když ale musíte pochopit motivace, strachy a hodnoty druhé strany, abyste za ně mohli bojovat, zjistíte, že většina společenských konfliktů neprobíhá mezi „dobrem a zlem“, ale mezi dvěma legitimními hodnotami (např. osobní svoboda vs. kolektivní bezpečnost).
3. Detekce slabin ve vlastním myšlení
„Kdo zná jen svou vlastní stranu případu, ví o něm jen málo.“ – John Stuart Mill
Teprve když dokonale porozumíte argumentům oponenta, jste schopni skutečně pochopit i sílu a slabiny svého vlastního přesvědčení. Americké děti se tím učí, že cílem diskuse není „vyhrát za každou cenu“, ale dobrat se hlubšího porozumění problému.
Učitelé musí pečlivě vybírat témata – cílem není relativizovat pravdu, ale naučit studenty rozlišovat mezi fakty a hodnotovými soudy.
Závěr
Schopnost obhajovat oponenta je vakcínou proti fanatismu.
Tento model debatování ukazuje, že diskuse nemá být bojem, kde je cílem nepřítele zničit, ale spíše šachovou partií, kde si vážíte kvality soupeřových tahů. Pro děti je to neocenitelná lekce do života: učí je to, že nesouhlas s někým neznamená, že je daný člověk nepřítel – možná jen vidí kus pravdy, který nám v danou chvíli uniká.
