„Chirurgové z dovozu“ jako horký brambor mezi soudy

Městský soud v Praze začátkem září pravomocně zprostil SPD obžaloby v kauze známého plakátu s mužem tmavé pleti, zakrvácenou košilí a nožem, doplněného heslem o „chirurzích z dovozu“. Soud připustil, že použitá kampaň byla konfrontační a provokativní a pohybovala se na hranici společenské přijatelnosti, vkusu a politické etiky. Trestněprávní hranici ale podle něj nepřekročila. Demokratický právní stát musí podle rozsudku snést i „přehnanou“ či „nevkusnou“ kampaň a posoudit její vhodnost mají především voliči.

O stejné kampani přitom rozhodovaly i volební soudy. A když se jejich závěry postaví vedle nynějšího rozhodnutí trestního soudu, ukáže se poměrně zřetelná mezera v systému ochrany volební soutěže.

Volební soudy ke kampani ostře. Zasáhnout ale prý nemohou

Po krajských volbách v roce 2024 jsem zastupovala stěžovatele ve všech krajích, v nichž jsme proti kampani SPD, Trikolory, PRO a Svobodných podávali volební stížnosti. Nešlo přitom jen o billboard s „chirurgy z dovozu“. V návrzích jsme upozorňovali i na plakáty s romskými dětmi, násilné motivy namířené proti politickým odpůrcům a další velmi agresivní prvky kampaně.

Nejostřeji se ke kampani vyjádřil Krajský soud v Brně. Označil ji za „jednoduše pitomou, morálně pokleslou“, s xenofobními, rasistickými a diskriminačními prvky přesahujícími meze elementární slušnosti. Přesto návrh zamítl.

Volební soudy totiž vycházejí z toho, že samotné porušení pravidel kampaně nestačí. Navrhovatel musí současně prokázat, že nezákonnost hrubě ovlivnila výsledek voleb. Právě tady se ale dostáváme k prakticky neřešitelnému problému. Občan, který se na soud obrací, má doložit nejen to, že kampaň překročila zákonné meze, ale také jak konkrétně změnila rozhodování dostatečného počtu voličů.

Zkusila jsem ten vliv spočítat

Nejsem zvyklá se tak snadno vzdávat. Po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2025 jsem proto zkusila udělat přesně to, co po stěžovateli volební soudy požadují. Návrh jsem tentokrát podala sama a pokusila se vliv kampaně konkrétně vyčíslit. Pracovala jsem s příspěvky na sociálních sítích, s lajky a souhlasnými komentáři a výpočet nastavila záměrně konzervativně. Zohlednila jsem opakované reakce i možné falešné účty, nezapočítávala reposty ani lidi, kteří příspěvky pouze viděli. Vyšel mi odhad 42 398 ovlivněných voličů v celé republice, z toho přibližně 5 158 ve Středočeském kraji.

Nejvyšší správní soud i tentokrát můj návrh zamítl. Samotnou kampaň ale hodnotil velmi tvrdě. Výslovně uvedl, že v předvolební kampani má zůstat nepřípustné podněcování nenávisti vůči jakékoli skupině lidí a vyvolávání strachu z ní. Připomněl historickou zkušenost s nacistickou a komunistickou propagandou, která zobrazovala příslušníky jiných ras či společenských tříd jako hrozbu pro „naši“ společnost, před níž je třeba „nás“ bránit všemi prostředky. Podle NSS právě k tomu zjevně směřovaly fotografie migrantů s noži použité na sociálních sítích SPD a jejích kandidátů.

To už není jen soudní povzdech nad nevkusnou kampaní. Nejvyšší správní soud popsal mechanismus práce se strachem a obrazem nebezpečné skupiny obyvatel v přímé souvislosti s historickou zkušeností nacistické a komunistické propagandy. Přesto návrh zamítl.

Můj výpočet přitom neoznačil za nesmyslný. Uvedl, že z lajků a komentářů nelze zjistit, kolik lidí skutečně volilo SPD právě kvůli této kampani, kolik by ji volilo tak jako tak a kolik jiných voličů mohla kampaň naopak odradit. Současně připustil, že jsem důkazy, které by skutečný dopad kampaně na rozhodování voličů prokazovaly, „patrně ani nemohla předložit“.

Tady se ukazuje největší slabina současného systému. Po stěžovateli se chce, aby prokázal hrubý vliv nezákonné kampaně na výsledek voleb. Když se o to pokusí, soud řekne, že to nestačí, a zároveň připustí, že přesvědčivější důkaz patrně ani nelze předložit.

Začarovaný kruh

Jedná se o začarovaný kruh. Nejvyšší správní soud řekne, že není jediný, kdo o kampani rozhoduje a odkáže na možnost trestněprávního posouzení kampaně. Trestní soud pak řekne, že demokratický stát musí snést i přehnanou či nevkusnou kampaň a její vhodnost mají posoudit především voliči.

Jeden soud tak ukáže na druhý a ten nakonec na voliče. Výsledkem je, že kampaň může pracovat se strachem, nenávistí a s postupy, které Nejvyšší správní soud srovnává s historickou zkušeností nacistické a komunistické propagandy, a přesto proti ní nemusí existovat účinný právní zásah.

Co tedy v zákoně chybí

Problém přitom není v tom, že by zákon žádné pravidlo nestanovil. Právní úprava dlouhodobě vychází z toho, že volební kampaň má probíhat čestně a poctivě. Potíž je jinde. Ve chvíli, kdy je toto pravidlo porušeno, chybí účinný a prakticky použitelný mechanismus, jak takové porušení včas napravit.

Do zákona by proto bylo potřeba doplnit nástroj, který umožní zasáhnout už v průběhu kampaně. Mohlo by jít například o možnost rychle nařídit stažení konkrétního materiálu nebo zastavit jeho další šíření, případně uložit přiměřenou sankci za porušení povinnosti vést kampaň čestně a poctivě.

Takový mechanismus musí být samozřejmě vyhrazen skutečně závažným případům a podléhat rychlému soudnímu přezkumu. Jeho smyslem není hlídat politický vkus. Jeho smyslem je chránit pravidla demokratické soutěže ve chvíli, kdy samotné volební soudnictví přichází příliš pozdě a trestní právo je už z podstaty věci vyhrazeno jen těm nejzávažnějším případům.

Politici přitom podobný mechanismus do volebních zákonů dlouhodobě odmítají zabudovat. Jistě není bez významu, že by tím omezovali také sami sebe a své vlastní kampaně. Výsledkem ale je, že pravidlo o čestné a poctivé kampani máme napsané v zákoně a tato slova jsou jen slovní hříčkou.

A občané si mezitím pomalu zvykají. To, co ještě před několika lety působilo jako nepřijatelný exces, se postupně stává běžnou součástí politiky.

Právě to je pro demokracii možná nebezpečnější než jeden konkrétní billboard. Hranice se totiž nemusí změnit zákonem. Stačí, když je budeme stále znovu překračovat a zjistíme, že to vlastně nemá žádný skutečný následek.

Demokracie se nechrání jen v den voleb. Chrání se především tím, že dokážeme vynutit pravidla, podle kterých se o politickou moc soutěží.

Zdroje: