Nenávistné komentáře na adresu Báry Stárek mohou autory přijít draho. I bez trestního stíhání

Příspěvek poslance Jindřicha Rajchla, který na sociálních sítích zveřejnil fotografii Báry Stárek z organizace Díky, že můžem, a spojoval ji s údajně uměle vyvolanými studentskými protesty, vyvolal vlnu reakcí. Pod příspěvkem se objevily tisíce komentářů, z nichž některé obsahovaly výhrůžky a výzvy k násilí. Věcí se již zabývá policie.

Veřejná pozornost se tak soustředí především na otázku trestní odpovědnosti. Poněkud stranou však zůstává jiná možnost, jak se podobným útokům bránit. A tou je občanskoprávní žaloba na náhradu nemajetkové újmy.

Zajímavou inspiraci nabízí rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora z dubna 2024, které se zabývalo právě odpovědností za takzvaný internetový lynč neboli shitstorm.

Případ se týkal rakouského policisty, jehož fotografie se v roce 2021 objevila na Facebooku s tvrzením, že při demonstraci proti covidovým opatřením brutálně zasáhl proti dvaaosmdesátiletému muži. Policista se však zákroku vůbec neúčastnil.

Fotografie se začala šířit a následovala vlna nenávistných reakcí. Policista byl veřejně urážen a musel své jednání vysvětlovat kolegům, známým i rodině. Následky celé události pociťoval ještě několik měsíců.

Žaloba přitom nesměřovala proti původnímu autorovi nepravdivého obvinění, ale proti jednomu z uživatelů Facebooku, který příspěvek pouze převzal a sdílel, aniž by si ověřil jeho pravdivost.

Rakouský Nejvyšší soud mu uložil zaplatit policistovi 3 000 eur.

Soud se musel vypořádat s problémem typickým pro internetové nenávistné kampaně. Újma často nevzniká jediným příspěvkem, ale společným působením velkého množství lidí.

Pokud by poškozený musel přesně prokazovat, jakou část jeho újmy způsobil každý konkrétní komentář, mohl by se snadno dostat do neřešitelné situace.

Rakouský Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že pokud se určitá osoba na internetovém lynči podílela protiprávně a zaviněně, může po ní poškozený za splnění dalších podmínek požadovat náhradu celé nedělitelné újmy.

Jinak řečeno, argument, že jeden příspěvek přece nemohl nic způsobit, nemusí obstát.

Takový závěr má svou logiku. Bylo by absurdní, kdyby se odpovědnost jednotlivých útočníků snižovala jen proto, že se jich do nenávistné kampaně zapojilo velké množství.

Také český občanský zákoník chrání lidskou důstojnost, čest a vážnost. Za neoprávněný zásah do těchto práv lze požadovat nejen omluvu, ale také peněžité zadostiučinění. A pokud újmu společně způsobí více osob, připouští zákon za určitých podmínek jejich společnou a nerozdílnou odpovědnost.

Rakouské rozhodnutí proto nabízí zajímavou inspiraci také pro české soudy. Především v otázce, zda může jednotlivý účastník internetové kampaně odpovídat za újmu způsobenou společným působením většího množství lidí.

Podstatné přitom je, že k občanskoprávní odpovědnosti vůbec nemusí být spáchán trestný čin.

Policie může dospět k závěru, že určitý komentář nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Civilní soud jej přesto může posoudit jako neoprávněný zásah do osobnostních práv a přiznat poškozenému peněžité zadostiučinění.

Samozřejmě nelze všechny komentáře posuzovat stejně. Bára Stárek je bezesporu veřejně činnou osobou, a musí proto snést i velmi ostrou a nepříjemnou kritiku. Svoboda projevu však neposkytuje neomezenou ochranu výhrůžkám, závažným nepravdivým obviněním nebo osobním útokům zasahujícím do lidské důstojnosti.

Pokud by se Bára Stárek rozhodla bránit občanskoprávní cestou, nemusela by žalovat tisíce komentujících. Mohla by se zaměřit na několik konkrétních autorů nejzávažnějších útoků a požadovat po nich náhradu nemajetkové újmy.

Rakouský rozsudek by přitom mohl být zajímavým argumentem i při posuzování jejich případné odpovědnosti za celou nenávistnou kampaň.

Možná právě několik úspěšných občanskoprávních žalob by mělo větší preventivní účinek než desítky trestních oznámení, která skončí odložením.

Svoboda projevu totiž neznamená, že člověk nenese odpovědnost za následky svých slov. A internet na tom nic nemění.