Článek
Francouzský odvolací soud řešil otázku, která je pro demokracii mimořádně citlivá. Může být člověk odsouzený za zneužití veřejných prostředků dočasně vyloučen z politické soutěže? Odpověď francouzského práva zní, že za určitých podmínek může.
A právě tady začíná český problém. My takový skutečně funkční institut v podstatě nemáme.
Český zákaz činnosti nestačí
České trestní právo zná trest zákazu činnosti. U volených funkcí ale naráží na pevné limity.
Nejvyšší soud už opakovaně řekl, že soud nemůže trestem zákazu činnosti jednoduše zakázat výkon mandátu zastupitele. Mandát vzniká volbou a zaniká jen způsobem, který stanoví zákon. Jinak by šlo o nepřípustný zásah do pasivního volebního práva. Naposledy tento názor Nejvyšší soud potvrdil ve dvou svých rozhodnutích z ledna loňského roku sp. zn. 5 Tdo 1121/2024 a 6 Tdo 45/2025 (dostupné v databázi rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Po právní stránce je tento závěr jistě správný. Soudy si v právním státě nemohou samy vytvářet nástroj, kterým budou zasahovat do volených mandátů. Jenže pak je namístě otázka, proč pro tyto situace nemáme jasnou zákonnou úpravu?
České právo přitom není úplně bez reakce. U obecních a krajských zastupitelů vede pravomocné odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody k zániku již existujícího mandátu. Jde ale o zásah do mandátu, který už vznikl.
Není to zákaz kandidovat. Samotné odsouzení neznamená, že se stejný člověk nemůže ihned v dalších volbách o mandát znovu ucházet. U poslanců a senátorů navíc podobné pravidlo v této podobě nenajdeme vůbec.
Vzniká tak zvláštní nerovnost. Obecní nebo krajský zastupitel může kvůli pravomocnému nepodmíněnému trestu přijít o mandát. Poslanec nebo senátor nikoli. Rozdíl přitom není úplně snadné obhájit. U všech jde o volené veřejné funkce a u všech by měla platit stejná základní otázka, zda může člověk pravomocně odsouzený za závažné porušení pravidel dál vykonávat veřejnou moc.
A právě v tom je problém. Máme několik dílčích pravidel pro konec některých mandátů, ale chybí nám obecný, promyšlený a ústavně bezpečný institut dočasné ztráty volitelnosti pro nejzávažnější případy zneužití veřejné moci.
Voliči nemohou nahradit odpovědnost
Často se říká, že v politice mají rozhodovat voliči. To je pravda. Voliči mají rozhodovat o politickém směru, programu i důvěře.
Neměli by ale nahrazovat pravidla odpovědnosti za závažné zneužití veřejné moci nebo veřejných peněz. Pokud je někdo pravomocně odsouzen za korupci, zpronevěru veřejných prostředků nebo zneužití pravomoci, stát by měl mít možnost říct: „Po určitou dobu nemůžete znovu usilovat o veřejnou moc.“
Ne navždy, a ne automaticky za každý trestný čin. A už vůbec ne jako politický nástroj proti nepohodlným kandidátům. Ale za přesně vymezených podmínek ano.
Nástroj ano, ale velmi opatrně
Takový institut by musel být nastaven velmi úzce. Měl by se týkat jen úmyslných a závažných trestných činů, které přímo souvisejí s výkonem veřejné moci, nakládáním s veřejnými prostředky nebo i férovostí volební soutěže.
Musel by být časově omezený. Musel by o něm rozhodovat soud. Musel by být přezkoumatelný. A musel by být formulován tak přesně, aby se z něj nestal klacek na politické soupeře.
Riziko zneužití je reálné. Řešením ale není před tímto tématem utíkat. Řešením jsou jasná pravidla.
Právní stát potřebuje i obranu
Česká judikatura je v tomto směru vlastně poctivá. Nejvyšší soud říká, že zákaz výkonu mandátu zastupitele nelze dovozovat oklikou přes trest zákazu činnosti. U starosty, místostarosty nebo člena rady připouští jen velmi výjimečné situace, a to při přímé a bezprostřední souvislosti s trestnou činností.
Demokracie ale není jen právo kandidovat. Je to také důvěra, že veřejná moc nebude znovu svěřována lidem, kteří ji závažně zneužili. Právo být volen je základní politické právo. Není to ale právo bez hranic.
Případ Marine Le Penové ukazuje, jak politicky výbušný takový nástroj může být. Každé vyloučení z kandidatury vyvolá obvinění, že soudy zasahují do politiky. Populisté z něj snadno udělají příběh o pronásledování.
České zrcadlo
Francouzský příklad tak ukazuje cenu podobného nástroje. Česká realita ukazuje cenu jeho absence. A ta může být nakonec mnohem vyšší.
Pokud se totiž takového pravidla budeme bát jen proto, že může být politicky zneužito nebo špatně vykládáno, oslabíme právní stát ještě víc. Ve výsledku totiž připustíme, aby o veřejnou moc bez omezení znovu usilovali i ti, kteří sami pravidla závažně porušili. Tím se oslabuje důvěra nás všech, že pravidla platí i pro ty, kteří je sami tvoří.
