Článek
Co je Nejvyšší rada soudnictví
Nejvyšší rada soudnictví je samostatný ústavní orgán, který v mnoha evropských zemích spravuje justici nezávisle na vládě a ministerstvu spravedlnosti. Typicky rozhoduje o jmenování a povyšování soudců, o jejich přidělování k soudům, řeší kárnou odpovědnost, hájí institucionální nezávislost soudní moci a mívá na starosti i správu soudů.
Složení rad se v jednotlivých evropských zemích liší. Členy bývají soudci, akademici i zástupci veřejnosti, což zajišťuje, že o kariéře soudců nerozhoduje výlučně politika.
Jak to funguje v Česku
V České republice žádná Nejvyšší rada soudnictví neexistuje. Kompetence, které by jí náležely, vykonává ministerstvo spravedlnosti a předsedové jednotlivých soudů.
Pokud jde o jmenování soudců, vytvořil se v průběhu let poměrně funkční systém. Kandidáti procházejí výběrovým řízením, musí absolvovat odbornou přípravu a jejich nominace schvaluje prezident na návrh vlády. Proces je dnes vnímán jako relativně stabilní a odolný vůči politickým vlivům.
Negativní dopady absence rady
Problémy se v české justici projevují především tam, kde by Nejvyšší rada soudnictví měla být přirozeným zastáncem soudní moci a nositelem její dlouhodobé koncepce.
Nejviditelnějším příkladem je financování. Soudům se opakovaně nedostává prostředků nejen na rozvoj a modernizaci, ale často ani na zajištění běžného provozu. Odměny pro advokáty ustanovené ex offo, znalce či tlumočníky se vyplácejí se zpožděním a předsedové soudů někdy varují, že nebude z čeho hradit ani základní výdaje, jako je poštovné nebo energie.
Ministerstvo spravedlnosti, které by mělo správu soudů zajišťovat, se často zdráhá do fungování soudů zasahovat, aby nebylo obviňováno z ohrožování jejich nezávislosti. Na postu ministra spravedlnosti navíc dochází k častým změnám a každý nový ministr pravidelně přijde s jinou představou o svých prioritách. Výsledkem je, že justici chybí stabilní strategie a její správa se omezuje na improvizované záplatování největších problémů.
Slabost justice se neprojevuje jen ve vztahu k moci výkonné, ale i ve vztahu k moci zákonodárné. Opakované zásahy Parlamentu do platů soudců v minulosti ukázaly, jak snadno se justice stává politickým terčem.
Takový stav v očích veřejnosti oslabuje institucionální váhu soudní moci. Bez silné a ústavně zakotvené Nejvyšší rady soudnictví, která by byla schopna systematicky hájit její zájmy, justice zůstává slabá a bez skutečného zastání.
Historie pokusů o zřízení
Debata o Nejvyšší radě soudnictví se v České republice vede už od 90. let. Již tehdy se zvažovalo, zda ji zakotvit přímo do Ústavy. Nakonec převládl názor, že správu justice lze ponechat ministerstvu spravedlnosti. První vážnější pokus prosadit vznik rady učinil ministr spravedlnosti Otakar Motejl, který upozorňoval, že soudní moc bez vlastní instituce zůstává slabá a příliš závislá na exekutivě.
Jedním z mála ministrů spravedlnosti, který chápal význam Nejvyšší rady soudnictví, byla ministryně Helena Válková, která pověřila přípravou konceptu současného předsedu Ústavního soudu Josefa Baxu.
Významným impulsem byla v roce 2016 i Zelená kniha justice, kterou připravil Nejvyšší soud. Dokument zdůraznil, že stávající model státní správy soudnictví v čele s ministerstvem spravedlnosti je z hlediska řádného fungování soudního systému v České republice dlouhodobě nevyhovující[1].
Navzdory těmto iniciativám se k žádné ústavní změně dosud nepřistoupilo. Zakotvení rady mezi ústavní orgány by vyžadovalo ústavní většinu v obou komorách Parlamentu – a takto široké politické shody se zatím nikdy nepodařilo dosáhnout a její dosažení je bohužel velmi nepravděpodobné.
Na obranu politiků je nutné dodat, že často argumentují špatnými zkušenostmi se Soudní radou Slovenské republiky, kde po jejím zřízení došlo k jistému zapouzdření slovenských soudů. Problémem ovšem je, že politici nehledají ani jiné náhradní řešení, kterým by soudní moc posílili.
Závěr
Česká republika tak nadále zůstává bez Nejvyšší rady soudnictví. Její absence oslabuje justici v oblastech, které jsou pro její fungování klíčové: v oblasti financování, koncepčního řízení a schopnosti prosazovat se vůči výkonné a zákonodárné moci.
Dopad to přitom nemá jen na samotné soudce, ale na všechny občany. Nedostatečně financované a organizačně slabé soudy totiž nemohou fungovat s takovou efektivitou a předvídatelností, jakou veřejnost od spravedlnosti očekává. Bez koncepčních změn, které by vedly k institucionálnímu posílení, bude česká justice i nadále působit jako „otloukánek“ státu – bez hlasu, který by ji dokázal zastat.
To v době, kdy dochází k útokům na soudní moc v zahraničí (zejména v USA), není pro občany tohoto státu dobrá zpráva.
[1] https://www.ceska-justice.cz/2016/06/nejvyssi-soud-sepsal-zelenou-knihu-justice-soudcovska-rada-nemuze-byt-pouze-poradnim-organem/?utm_source=chatgpt.com
