Článek
Zastupovala jsem klientku v jednom nechvalně známém případu, kdy otec dětí bojoval o jejich svěření velmi nekonvenčními a zároveň vysoce problematickými prostředky. Klientka, soudy i další státní orgány se opakovaně stávaly terčem šikanózních podání, která přicházela s takovou intenzitou, že v nejvypjatějších obdobích chodila klientka k soudu i několikrát do měsíce. Situace se uklidnila až ve chvíli, kdy děti nabyly zletilosti a věc postupně ztratila aktuálnost. Tento případ, přestože šlo „jen“ o rodinněprávní spor, poukazuje na hlubší a systémovější problém, který může v budoucnu zásadně ovlivnit fungování celé justice.
Když návrh neslouží právu, ale útoku
Vexatorní podání označují situaci, kdy jednotlivec podává opakovaně a zjevně bezdůvodné návrhy, jejichž cílem není domoci se spravedlnosti, ale obtěžovat, mstít se nebo paralyzovat systém. V extrémních případech nejde o jednotlivé excesy, ale o systematické zneužívání soudní ochrany. Český právní řád na tento fenomén zatím reaguje jen částečně.
Rekordman před soudem: téměř 900 podání za 5 let
Typickým příkladem je usnesení Nejvyššího správního soudu z července 2023 (7 As 116/2023–11), kterým Nejvyšší správní soud odmítl sérii kasačních stížností jednoho jediného navrhovatele. Ten za pět let podal téměř 860 soudních návrhů, přičemž jen v červnu 2023 jich bylo skoro 400. Stížnosti byly často identické, bez právního základu a zjevně účelové. Soud proto označil jeho jednání za zneužití práva na soudní ochranu.
Reakce zákonodárce? Polovičatá a pozdní
Zákonodárce na situaci reagoval novelou soudního řádu správního, která správním soudům umožňuje návrhy odmítat pro zneužití práva a udělovat pokuty až 50 000 Kč. Tento krok je sice vítaný, ale platí pouze ve správním soudnictví. Civilní řízení zůstává otevřené i těm, kteří jej používají jako nástroj nátlaku.
Jak to řeší jinde: inspirace z Anglie
Ve Velké Británii platí již od konce 19. století zákon proti tzv. „vexatious litigants“, tedy chronickým stěžovatelům. Tato úprava umožňuje generálnímu prokurátorovi požádat Vrchní soud o zákaz podávání nových žalob bez předchozího souhlasu soudce. Takový chronický stěžovatel je evidován ve veřejném registru a na soud se může obrátit pouze s povolením soudce.
Anglické právo také zná tzv. omezené a rozšířené příkazy (CRO – Civil Restraint Orders), které stěžovatelům znemožňují podávat nové návrhy v určitých sporech nebo před určitými soudy. Tím chrání nejen účastníky, ale i samotný soudní systém.
Anglická právní úprava nám může být inspirací v boji s těmi nejhoršími stěžovateli. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu totiž není ojedinělé, s podobnými stěžovateli se setkává i Ústavní soud[1]a zcela určitě i další státní orgány.
Nová éra: podání vygenerované umělou inteligencí
Zatímco dnes zneužívají soudy hlavně jednotlivci, budoucnost může být ještě složitější. K soudům začnou přicházet návrhy nejen od notorických stěžovatelů, ale i od běžných lidí, kteří chtějí řešit skutečný problém, ale místo právníka zvolí AI. Bude tak mnohem snazší se na soudy obrátit i ve věcech bagatelních nebo budou soudům docházet věci, které nebudou dostatečně odborně zpracovány, a soudy s nimi budou mít více práce. Odpadne tedy to běžné „síto“, které způsobuje, že se na soudy obrací lidé s vážnějšími podáními. Takový stav může vážně narušit stabilitu soudního systému.
Měla by být povinná účast advokáta?
Jedním z možných řešení, jak této situaci čelit, je návrat k myšlence povinného právního zastoupení v určitých typech řízení. Tato myšlenka se objevila již v 90. letech, ale narazila na obavy z omezení přístupu k soudu pro méně majetné. V kontextu dnešních technologických rizik by však debata měla být znovu otevřena – tentokrát ne jako bariéra, ale jako garance kvality právní ochrany.
AI není nepřítel. Pokud se ji naučíme správně používat, může se stát silným spojencem v ochraně kvality právních služeb a fungování justice jako celku.
Zákonodárce a justice by však měly začít situaci intenzivně řešit, protože pokud začneme reagovat až ve chvíli, kdy budou soudy zahlceny a důvěra veřejnosti v jejich fungování otřesena, může být už pozdě. Prevence je v tomto případě nejen efektivnější, ale i nezbytná pro zachování základních funkcí právního státu v digitální době.
[1] I. usnesení sp. zn. ÚS 2283/12
