Článek
Úkol Nejvyššího soudu
Úkolem Nejvyššího soudu je zajistit, aby srovnatelné případy byly rozhodovány shodně. Tuto sjednocovací roli má Nejvyšší soud možnost naplnit jednak prostřednictvím rozhodování o dovoláních, a jednak vydáním takzvaných sjednocujících stanovisek. Základním účelem stanovisek pak je sjednotit rozhodovací praxi nižších soudů v otázkách, které se opakovaně ukazují jako problematické.
Stanovisko není právním předpisem, ale autorita Nejvyššího soudu je natolik silná, že soudy nižších stupňů zpravidla sjednocující stanoviska respektují. Pro advokáty i jejich klienty pak stanoviska představují důležitý orientační bod – pomáhají odhadnout, jak soud může konkrétní spor rozhodnout.
Kde Nejvyšší soud mlčí
V každodenní praxi ale narážíme na oblasti, kde Nejvyšší soud svou sjednocovací roli fakticky nevykonává. Typicky jde o rodinné právo, část nesporných řízení či rozhodování o nákladech řízení.
Právě zde je situace pro účastníky řízení nejistá. Předvídat výsledek sporu je obtížné, protože různé soudy rozhodují odlišně – a odlišná praxe panuje i mezi jednotlivými soudci téhož soudu. Než tuto problematiku sjednotil Ústavní soud, se klienti například často advokátů ptali, proč v jednom případě soud přiznal zpětné výživné a v jiném, téměř totožném, nikoliv. Advokát jim musel vysvětlit, že výsledek může záviset spíše na tom, ke kterému soudci se věc dostane, než na samotném skutkovém stavu a právním rámci.
Ústavní soud v roli, která mu nepřísluší
Protože Nejvyšší soud ve výše uvedených věcech stanoviska prakticky nevydává, přebírá někdy jeho roli Ústavní soud. Ve své judikatuře pak Ústavní soud řeší i otázky, které mu fakticky nepřísluší. Takto Ústavní soud například vydal nálezy týkající se střídavé péče, výživného v případě nadstandardních příjmů rodiče nebo práva prarodiče na kontakt s dítětem.
Obdobně je tomu u nákladů řízení. Ústavní stížnosti týkající se nákladů řízení jsou tak časté, že se z Ústavního soudu stal téměř „nákladový soud“. Téměř třetina všech podaných stížností se totiž týká problematiky nákladů řízení.
Jenže úkolem Ústavního soudu má být především ochrana ústavních práv, nikoliv sjednocování běžné soudní praxe. A to ani nemluvím o tom, jak finančně nákladný takový systém je.
Minimalismus, nebo alibismus?
Část soudců Nejvyššího soudu tento postoj odůvodňuje tak, že soud by měl být zdrženlivý a vydávat stanoviska jen výjimečně. Nejvyšší soud by se měl dle názoru těchto soudců vyjadřovat především v rámci rozhodování konkrétních případů, a nikoliv prostřednictvím abstraktních rozhodnutí. Tento postoj je ale pochopitelný pouze v oblastech, ve kterých může Nejvyšší soud o dovoláních rozhodovat. V oblastech, kde Nejvyšší soud pravomoc k rozhodování o dovoláních vůbec nemá, je takový postoj neodůvodněný.
Výsledkem je právní nejistota a nerovnost účastníků. Z pohledu advokáta je pak obtížné klientovi vysvětlit, že spravedlnost může v jeho věci vypadat jinak než v téměř totožném sporu vedeném u jiného soudu.
Co by se mělo změnit
Řešením není zaplavit právní řád desítkami nových stanovisek. Důležité je, aby Nejvyšší soud dokázal identifikovat klíčové sporné otázky a připravil k nim několik zásadních a kvalitních stanovisek. Takových, která nastaví jasný rámec, sníží množství sporů a posílí důvěru veřejnosti v soudní systém.
Závěrem
Z vlastní advokátní zkušenosti mohu říci, že právní jistota je pro klienty jedním z nejdůležitějších faktorů. Pokud ji justice neposkytuje, lidé se přestávají orientovat a důvěřovat soudům.
Nejvyšší soud má v tomto ohledu nezastupitelnou roli. Proto je třeba, aby svou sjednocovací funkci vykonával aktivněji.
