Babičky si vybíraly ze vsi, my z celé republiky. Proč jsme víc sami?

Můj táta kdysi psal dopisy jedné slečně. Ne za sebe, ale za svého strýce. Nakonec jim v nich domluvil i schůzku. Strýc na ni svolil, ale pod jednou podmínkou: táta pojede s ním, slečně všechno vysvětlí a omluví se.

A tak jeli do Olomouce oba. Strýc z Uničova a jeho synovec s omluvou. Ta asi dopadla dobře, protože si strýc se slečnou padli do oka a do tří měsíců byla svatba. A táta se díky tomu seznámil s její sestrou. S mou mámou.

Jedna domluvená schůzka. Dvě svatby. Asi pětadvacet kilometrů.

Dnes to zní jako z jiného světa. A v jistém smyslu to jiný svět byl.

V roce 1932 prošel americký sociolog James Bossard pět tisíc oddacích žádostí z Filadelfie. Zajímalo ho, jak daleko od sebe snoubenci bydleli. Třetina z nich to měla k sobě nanejvýš pět bloků. A čím větší vzdálenost, tím méně svateb.

U nás to nebylo jiné. Partnera člověk potkal ve vsi, na tancovačce, v práci, nebo mu ho dohodila rodina. Výběr byl malý a lidé se brali mladí. V roce 1970 se ženy poprvé vdávaly průměrně v 21 letech a muži se ženili ve 24. Československo tak spolu s Bulharskem a NDR patřilo k zemím s nejmladšími nevěstami v Evropě.

Dnes se ženy poprvé vdávají průměrně ve 30,6 letech a muži se žení ve 32,7.

Ještě před pár desetiletími potřeboval člověk k seznámení prostředníka. Kamarádku, mamku, tetu nebo synovce, který uměl psát dopisy.

Stanfordský sociolog Michael Rosenfeld zjistil, že v USA se tahle role za posledních třicet let skoro vytratila. V roce 2009 se online poznalo zhruba 22 % heterosexuálních párů, v roce 2017 už 39 %. Kolem roku 2013 internet předběhl i seznámení přes přátele, do té doby nejčastější cestu k partnerovi.

Rosenfeld to vysvětluje jednoduše. Seznamka vám nabídne nesrovnatelně víc lidí, než kolik jich zná vaše maminka nebo nejlepší kamarádka.

Zní to jako výhra. Jenže víc možností neznamená automaticky lepší výběr.

V článku o babiččině skříni jsem psala o paradoxu volby. Když máme na výběr příliš mnoho, rozhoduje se nám hůř a s výsledkem jsme méně spokojení. U partnerů to funguje podobně.

Nizozemská psycholožka Tila Pronk to v roce 2020 otestovala na seznamce podobné Tinderu. Čím déle lidé prohlíželi profily, tím víc jich odmítali. Od prvního do posledního profilu klesla ochota říct „ano“ průměrně o 27 %. Lidé byli s fotkami čím dál méně spokojení a čím dál víc pochybovali, že někoho najdou. Autorka tomu říká odmítavé nastavení. Člověk se postupně uzavírá, i když hledá.

Tenhle mechanismus moji rodiče neznali. Nebyl nikdo další, koho by mohli odsunout na později.

Podle sčítání lidu z roku 2021 tvoří v Česku domácnosti jednotlivců už 39 % všech domácností. Víc než každá třetí domácnost je tedy jeden člověk. V roce 1970 to bylo 19 %. Za půl století se jejich podíl zdvojnásobil.

Ne každý z nich je osamělý. Patří sem vdovy, studenti i lidé, kteří sami žijí rádi. Ale to číslo ukazuje, jak moc se změnil způsob, jakým žijeme.

Bylo by snadné z toho udělat nostalgii. Dřív se lidé brali a vydrželi spolu, dnes jen swipujeme. Jenže malý výběr měl i svou temnou stranu.

Svatbu často neurychlila láska, ale těhotenství. Antikoncepce v sedmdesátých a osmdesátých letech skoro neexistovala a až polovina nevěst stála před oltářem těhotná. Na svatbu se často nečekalo, až se dva lidé opravdu poznají. Čekalo se, až to bude vidět.

A zdaleka ne všechna taková manželství vydržela. V osmdesátých letech končilo rozvodem téměř 40 % manželství, nejčastěji mezi třetím a pátým rokem. Představa, že se dřív nikdo nerozváděl, je mýtus. A ani manželství, která vydržela, nemusela být šťastná.

O generaci dřív bylo svobody ještě méně. Maryša z dramatu bratří Mrštíků nebyla vymyšlená jen tak. Rodiče ji provdali za staršího bohatého sedláka, protože se to hodilo rodině. Takových žen bylo víc. Většina z nich ale situaci neřešila jako Maryša, nýbrž tichým smířením.

Dnes si můžeme vybrat. A to je dobrá věc. Jen nám nikdo neřekl, že výběr má také konec.

Můj táta ani strýc neprošli stovky profilů. Měli před sebou jednoho člověka a rozhodli se, že to s ním zkusí. Možná nepotřebujeme méně možností. Možná jen potřebujeme vědět, kdy přestat hledat.