Celý den hasíte požáry a večer padnete. Proč tělo v režimu přežití neumí vypnout

Ráno zazvoní budík a den se rozjede dřív, než se stihnete pořádně probudit. Práce, nákup, domácnost a telefonáty, které nejdou odložit, a večer padnete do postele s pocitem, že jste celý den jen hasili jeden požár za druhým. Druhý den to začne nanovo. Na sociálních sítích se pro tenhle stav vžilo označení režim přežití a pod videi o něm se hromadí komentáře lidí, kteří se v něm poznávají. Co se za tím pojmem skrývá a proč je tak těžké z něj vystoupit?

Režim přežití není diagnóza a v odborných příručkách ho nenajdete. Jde o populární označení pro stav, kdy člověk dlouho žije pod tlakem a jeho tělo i mysl se přepnou do úsporného fungování. Psychologové a lékaři pro to používají jiné pojmy a nejčastěji mluví o chronickém stresu.

Americký neurovědec Bruce McEwen v roce 1998 popsal, co s tělem dělá dlouhodobá zátěž, a nazval to alostatická zátěž. Tělo podle něj dokáže na stres pružně reagovat a pak se zase vrátit do klidu. Když se ale stresová reakce spouští příliš často nebo se nedokáže vypnout, začne si vybírat daň v podobě opotřebení, které se postupně projeví na zdraví.

Když mozek vyhodnotí situaci jako nebezpečnou, spustí reakci, které se říká „bojuj, nebo uteč“. Nadledviny vyplaví adrenalin a kortizol, srdce se rozbuší, svaly se napnou a pozornost se zúží na to, co vás ohrožuje. Trávení, odpočinek nebo plánování do budoucna jdou stranou, protože v tu chvíli jde o přežití.

Tahle reakce je užitečná a stavěná na krátké nebezpečí. Když hrozba pomine, hladina stresových hormonů klesne a tělo se vrátí do klidu.

Potíž nastává ve chvíli, kdy nebezpečí nekončí. Dnes to obvykle není medvěd v lese, ale starosti o peníze, nejistá práce, péče o nemocného člena rodiny nebo vztah, ve kterém člověk nemá klid. McEwen popsal několik situací, kdy stres škodí: když přichází opakovaně jeden za druhým, když si na něj tělo nedokáže zvyknout, nebo když se stresová reakce po skončení zátěže nevypne.

Terapeutka Antonieta Contreras, která se zabývá traumatem, to vysvětluje podobně. Poplachový systém se má zapnout jen na chvíli, kdy hrozí nebezpečí. V režimu přežití ale zůstává zapnutý i dlouho potom a celé tělo se dál chová, jako by bylo v ohrožení.

Režim přežití se většinou neprojeví jednou velkou krizí, ale spoustou drobností, které se postupně sčítají. Člověk je unavený a únavu nespraví ani víkend, špatně usíná nebo se v noci budí. Je podrážděný, rychleji ztrácí trpělivost a věci, které ho dřív bavily, ho přestávají těšit. Často zapomíná, hůř se soustředí a má pocit, že žije jen od jednoho úkolu k dalšímu, bez plánů a bez prostoru přemýšlet o tom, co vlastně chce.

I to zapomínání má své vysvětlení. Přehledová studie z roku 2015 shrnuje, že stres a zvýšená hladina stresových hormonů obvykle zhoršují paměť závislou na hipokampu, tedy na části mozku důležité pro ukládání vzpomínek. Většina těchto poznatků pochází z pokusů na zvířatech a autoři upozorňují, že samotný kortizol celý jev nevysvětlí, protože roli hrají i další oblasti mozku.

Nejjednodušší důvod je ten, že příčina stresu často trvá. Účty, nemoc v rodině nebo práce, bez které se neobejdete, se nedají jen tak vypnout. Dalším důvodem je, že v dlouhodobém stresu má člověk na změnu nejméně sil, protože veškerá energie padne na zvládnutí dneška a na zítřek už nezbývá.

A pak je tu paradox, který zná hodně lidí. Když konečně přijde klid, třeba dovolená nebo volný víkend, tělo mu nevěří. Místo odpočinku přichází neklid, únava nebo pocit, že by člověk měl něco dělat. Po dlouhé době se navíc režim přežití snadno začne plést s povahou. Člověk si řekne, že takový už prostě je, a přestane si všímat, jak se jeho fungování postupně změnilo.

Contreras zároveň varuje před opačným extrémem. Na sítích se jako režim přežití často označuje i úplně běžná reakce, třeba bušení srdce před důležitou prezentací, která je zdravá a k životu patří. Když si člověk pod vlivem videí začne myslet, že má „rozbitý nervový systém“, může se cítit bezmocnější, než ve skutečnosti je.

Podobné projevy mají také vyhoření a deprese. Vyhoření Světová zdravotnická organizace v klasifikaci MKN-11 popisuje jako syndrom spojený s dlouhodobým pracovním stresem, který se nedaří zvládat. Patří k němu vyčerpání, odstup od práce nebo cynismus vůči ní a pocit klesající výkonnosti, přičemž podle WHO se tento pojem má používat jen pro pracovní prostředí. Deprese je naproti tomu diagnóza, kterou stanovuje lékař. Pokud potíže trvají týdny, berou chuť do života nebo brání běžnému fungování, je dobré obrátit se na praktického lékaře, psychologa nebo psychiatra.

Režim přežití není selhání ani slabost. Je to reakce těla, které se dlouho snaží zvládnout víc, než unese, a dělá přesně to, k čemu je stavěné, jen příliš dlouho. Prvním krokem je všimnout si toho a pojmenovat to. Co pomáhá tělu znovu uvěřit, že je v bezpečí, a jak z režimu přežití postupně vystoupit, rozeberu v dalších článcích.

Zdroje: