Dovolila divákům cokoli. Za šest hodin jí mířili nabitou pistolí na hlavu

Neapol, rok 1974. V galerii Studio Morra stojí uprostřed místnosti mladá jugoslávská umělkyně Marina Abramović. Vedle ní je stůl a na něm 72 předmětů. Růže, pírko, parfém, med, chléb, hrozny a víno. Ale také nůžky, skalpel, hřebíky a kovová tyč. A pistole s jedním nábojem.

Na ceduli jsou pokyny. „Na stole je 72 předmětů, které na mně lze použít podle libosti.“ „Jsem objekt.“ „Po celou dobu přebírám plnou odpovědnost.“ Délka: šest hodin, od osmi večer do dvou ráno.

Pak se Abramović přestane hýbat. Nebrání se, nemluví, nereaguje.

Performance se jmenuje Rhythm 0 a dodnes patří k nejznámějším uměleckým dílům dvacátého století. Ne kvůli tomu, co udělala umělkyně. Kvůli tomu, co udělali ostatní.

Zpočátku byli lidé opatrní. Podle muzeí, která dílo dnes vystavují, ji krmili, líbali, kreslili na ni. Někdo jí podal růži, někdo s ní pohnul jako s figurínou. Byla to hra a nikdo nevěděl, kam až se smí.

Jenže umělkyně nic nezakazovala. A tak se hranice začaly posouvat.

„Cítila jsem se opravdu zneužitá. Rozřezali mi oblečení, do břicha mi zapíchali trny z růží,“ popsala později Abramović.

Americký kritik Thomas McEvilley, který byl podle svých slov u toho, popsal ještě víc. Ve třetí hodině jí lidé žiletkami rozřezali oblečení, ve čtvrté se čepele dostaly na kůži. Někdo jí podle něj řízl do krku, aby mohl pít její krev. Došlo i k sexuálnímu obtěžování. Tyhle nejkrajnější detaily ale známe jen z jeho popisu.

V jednom se oba shodují. Někdo vzal pistoli, nabil ji a přiložil Abramović k hlavě. Irské muzeum moderního umění, které má dílo ve sbírce, uvádí, že ji přiměli mířit nabitou zbraní na vlastní krk. Podle Abramović pistoli jeden muž namířil a jiný mu ji vzal. McEvilley popsal, že se kolem ní vytvořila skupina lidí, kteří ji začali chránit, a mezi návštěvníky vypukla rvačka.

Na sociálních sítích koluje tenhle příběh v mnoha verzích a každá je o něco drastičtější. Jisté je tohle: lidé jí stříhali oblečení, zranili jí tělo a někdo jí mířil nabitou zbraní na hlavu.

Po šesti hodinách performance skončila. Abramović se poprvé pohnula a vykročila k publiku.

Lidé utekli. Podle ní se s ní nikdo nechtěl střetnout. Dokud stála bez hnutí, byla předmětem. Ve chvíli, kdy se pohnula a podívala na ně, byla zase člověkem. A to nevydrželi.

Z celé zkušenosti si odnesla jednu větu, kterou pak opakovala v rozhovorech: když necháte rozhodnutí na publiku, může vás zabít. „Byla jsem připravená zemřít,“ řekla také.

Zůstává otázka, která je na celé performanci nejznepokojivější. Jak je možné, že se mezi lidmi, kteří jí na začátku podávali růži, během pár hodin našel někdo, kdo jí přiložil k hlavě pistoli?

V galerii nestáli zločinci ani psychopati z filmů. Byli to běžní návštěvníci, kteří si večer zašli na výstavu. O tom, že temné chování nemusí vypadat jako ve filmu, jsem psala i v článku Psychopat není vrah z filmu.

Co se tedy v těch šesti hodinách stalo?

Odpovědnost nesl někdo jiný. Abramović napsala přímo na ceduli, že přebírá plnou odpovědnost. Lidé tak dostali povolení a zároveň zbavení viny. Když někdo řekne „smíš všechno“, je pro mnohé těžší zastavit se než pokračovat.

Dav a anonymita. V roce 1976 provedl americký psycholog Edward Diener s kolegy experiment o Halloweenu. Sledovali přes 1 300 dětí, které chodily po domě koledovat. V předsíni byla mísa s bonbóny a dospělá žena dětem řekla, ať si vezmou jen jeden. Pak odešla. Když děti přišly ve skupině a nikdo se jich neptal na jméno, braly si výrazně víc, než směly. Anonymní skupiny dětí často vybraly celou mísu do posledního bonbónu. Jakmile ale musely říct své jméno a adresu, poctivost prudce stoupla.

V galerii to fungovalo podobně. Nikdo nebyl sám, nikdo se nepředstavoval a každý viděl, že ostatní už něco udělali.

Hranice se posouvala po krocích. Nikdo nepřišel a nevzal hned zbraň. Nejdřív růže, pak dotek, pak nůžky na oblečení. Každý další krok vypadal jen o kousek horší než ten předchozí. A ten už přece někdo udělal.

Přestala být člověkem. „Jsem objekt,“ stálo na ceduli. Žena, která nereaguje, nekřičí a nebrání se, nevysílá žádné signály, které nás jinak brzdí. Bolest, strach, odpor. Bez nich je snazší zapomenout, že před vámi stojí člověk.

Právě proto stojí za pozornost i druhá strana. Někdo vzal útočníkovi pistoli z ruky. Někteří lidé se podle McEvilleyho postavili kolem umělkyně, aby ji chránili. Také oni byli součástí stejného davu, se stejnými pravidly a stejnou anonymitou.

Rhythm 0 se proto často vypráví jako důkaz, že lidé jsou v jádru zlí. Přesnější je asi jiné čtení. V místnosti byli obojí. Ti, kteří šli dál, protože mohli. A ti, kteří se zastavili, i když nemuseli.

Ke které skupině bychom patřili my, se dopředu říct nedá. To se ukáže až ve chvíli, kdy nám někdo řekne, že smíme všechno.

Zdroje