Proč si v demografické krizi nemůžeme dovolit kádrovat rodiny?

Manželský svazek je pro mnoho z nás, včetně mě, důležitou hodnotou. Jako politici ale neseme odpovědnost nejen za tradice, ale také za ekonomickou prosperitu státu, a především za svobodu každého jednotlivce. A zde mohou na sebe tyto věci narážet.

V programovém prohlášení nové vlády stojí, že stát bude „upřednostňovat manželství jako nejstabilnější prostředí pro výchovu“. Toto prohlášení vnímám nejen jako nešťastné, ale v kontextu tvrdých dat a postoji mladých lidí k rodičovství za vyloženě nebezpečné. Dovolte mi vysvětlit proč.

Česko stojí tváří v tvář nelichotivé demografii, která přímo ohrožuje udržitelnost důchodů a hospodářský růst skrze počet budoucích ekonomicky aktivních osob. Z čistě ekonomického hlediska si stát nemůže dovolit luxus vybírat si, v jakém typu svazku se narodí budoucí plátci daní. Stejně tak si ale stát z lidskoprávního hlediska nemůže dovolit diktovat lidem, jakou formou mají stvrdit svůj vztah. Každé narozené dítě je pro naši ekonomiku klíčové. A právě proto považuji větu v programovém prohlášení vlády o tom, že stát bude „upřednostňovat manželství“, za nesystémové a škodlivé. Nejde o kulturní válku proti manželství, ale čistě o pragmatickou obranu naší ekonomické budoucnosti a svobodné lidské rozhodování.

Nacházíme se v situaci, kterou nelze nazvat jinak než demografickou krizí. Zatímco ještě v roce 2021 se v Česku narodilo téměř 112 tisíc dětí a úhrnná plodnost dosahovala nadějných 1,83 dítěte na ženu, o pouhé tři roky později je situace dramaticky odlišná. V roce 2024 se narodilo pravděpodobně nejméně dětí od roku 1785. Úhrnná plodnost se propadla na hodnotu 1,37.

Pokud tento trend nezvrátíme, nebude mít kdo pracovat na naše důchody a zhroutí se systém sociální péče, který bude v nadcházejících letech čelit náporu silné generace Husákových dětí odcházejících do penze. V této situaci je každé narozené dítě pro stát doslova požehnáním.

Logicky si tedy pokládám otázku, zda si stát může dovolit ten luxus rozlišovat, zda se dítě narodilo sezdanému páru, nebo partnerům, kteří žijí „na hromádce“. A zde narážíme na tvrdou realitu. Podíl narozených dětí mimo manželství byl v roce 2024 celkem 47 %. To znamená, že téměř polovina všech dětí se dnes rodí nesezdaným párům.

Chce snad nový ministr Juchelka a celá vláda diskriminovat polovinu v Česku narozených dět? Mají mít tyto děti horší startovní čáru jen proto, že jejich rodiče neuzavřeli sňatek? Trestat dítě za rozhodnutí jeho rodičů je v moderní společnosti nepřijatelné.

Konzervativní pohled často říká, že krize rodiny je způsobena úpadkem hodnot. Data nám ale ukazují jiný obrázek. Češi děti chtějí. Většina žen (77 %) i mužů (71 %) stále považuje za ideál mít dvě děti. Problém je, že tento sen naráží na tvrdou realitu.

Z průzkumu agentury NMS Market Research jasně vyplývá, co mladé lidi odrazuje. Není to absence manželství. Hlavní bariérou je finanční nejistota, kterou uvádí 55 % lidí, a nedostupnost bydlení, která trápí 26 % dotázaných. Výchova dítěte do 18 let stojí v dnešních cenách přibližně 1,8 milionu korun.

Pokud vláda do svého programu napíše, že bude upřednostňovat manželství, fakticky tím říká, že pomůžeme jen někomu. Jenže hypotéky, náklady na život a výpadky příjmů při rodičovské dovolené dopadají na nesezdané páry úplně stejně jako na manžele. Nutit lidi ekonomickým nátlakem do manželství není podpora rodiny, ale sociální inženýrství. To není podpora rodiny, ale krok k dalšímu snižování porodnosti.

Mé obavy z toho, že se ministerstvo práce a sociálních věcí vydává cestou ideologie místo pragmatické podpory, potvrzují i personální změny. Šéfem poradců ministra Aleše Juchelky se stal Jan Gregor, bývalý místopředseda Aliance pro rodinu. Jde o člověka s velmi vyhraněnými, až ultrakonzervativními názory, který v minulosti bojoval proti moderním trendům v ochraně dětí či proti legislativě o zákazu fyzických trestů.

Mám oprávněné obavy, že pod takovým vedením se resort zaměří na kulturní války a moralizování o tom, jak má vypadat „správná“ rodina, místo aby řešil to podstatné - flexibilní úvazky, dostupné dětské skupiny a finanční jistotu pro všechny rodiče. Zkušenosti ze zahraničí, například z Polska nebo Jižní Koreje, ukazují, že tlak na tradiční modely a konzervativní restrikce porodnost nezvyšují – naopak, často vedou k jejímu dalšímu propadu.

Demografka Jiřina Kocourková to trefně poznamenala v článku na SeznamZprávách, že „děti se přestaly hodit do moderního života“. Úkolem státu je udělat vše pro to, aby se do něj hodit začaly. Toho nedocílíme kádrováním vztahů, ale moderní a inkluzivní rodinnou politikou.

Závěrem si dovolím jedno zamyšlení. Rozhodnutí přivést na svět dítě je projevem hluboké důvěry v budoucnost. Pokud ale politici neustále vykreslují ekonomickou realitu naší země v nejčernějších barvách, pokud straší státním bankrotem a šíří „blbou náladu“, nemůžeme se divit, že mladí lidé zakládání rodiny odkládají. Ekonomická nejistota je podle průzkumů jedním z nejsilnějších faktorů, proč se děti nerodí.

Odpovědný politik by měl nabízet vizi a stabilitu, ne prohlubovat skepsi. Jako poslankyně za Starosty budu vždy hájit svobodu a rovné příležitosti.

V otázce porodnosti to znamená jediné. Podpořme každého, kdo se v této nelehké době odhodlá k tomu krásnému, ale náročnému úkolu – vychovat dítě v milujícím prostředí. Bez ohledu na to, zda má z radnice potvrzený papír.