Článek
Byron sériově uplatňoval to, co je dnes považováno za zcela moderní trend – vztah podle situace (situationship). S přelétavostí se ale v jeho citech střetávala empatie, bohužel ne vždy namířená všemi správnými směry. V zahraničí (zdaleka nejenom v Řecku, za které chtěl zemřít) na něj však veřejnost více nahlíží prizmatem jeho tvorby, jež zásadně ovlivnila jeho podobně talentované současníky.
Obrovskou škálu možností – dokonce i pro jeden a tentýž romantický symbol – českému čtenáři zvlášť výmluvně ukazuje Byronova poéma Vězeň chillonský (The Prisoner of Chillon, 1816). Reflexe skutečného příběhu zde probíhá v podobě víceméně opačné oproti té, kterou později – při zpracování jiného osudu – zvolil Mácha. Byron rozvíjí motiv jediného přeživšího, jenž svého času v myšlenkách vzýval smrt. A všímá si plachosti tohoto dlouhodobého trpitele – jeho couvání před každým projevem volného života venku. Vážný tón poémy si však neodporuje ani s ironií osudu – zvláště v okamžicích, kdy hrdina (vězeň svědomí, v závěru propuštěný) přesvědčivě vysvětluje, proč mu některé jevy života za mřížemi budou svým způsobem chybět.
Častěji než symbol vězně se však v díle lorda Byrona objevuje symbol poutníka, zastoupený i v autoprojekcích. Jako první důkaz se nabízí rozsáhlá poéma Childe Haroldova pouť (Childe Harold's Pilgrimage, 1812 – 1818). Jakýsi básnický cestopis, v němž mladý anglický šlechtic poznává zajímavé, ale strádající země na jihu i na západě Evropy. Zatímco Childe Harold cestuje Řeckem – básníkovou pozdější osudovou zemí –, pro jeho pokornou empatii vůči těžce zkoušeným národům vyvstávají dva důvody: Stud za to, jak se dlouhodobě chovala Anglie; nakonec v Byronových žilách kolovala nejen anglická, ale i skotská krev. A mezi řádky zároveň pochopení, ke kterému se mohl dopracovat návštěvník sice z aristokratických kruhů, ale ze zchudlého (a přitom kdysi slavného) rodu; v podstatě přenos vlastní zkušenosti, do jisté míry třeba nevědomý.
Později – ve třetím a čtvrtém zpěvu – básník logicky hledá podobnost mezi starověkými a novověkými hybateli dějin. Jeho úvahy propojují například Caesara a Cromwella. Tímto způsobem upozorňuje, že za okamžik svobody a trvalý historický věhlas platí člověk zpravidla velkými zločiny. Zároveň však Anglii opět háže rukavici. George Washington se mu totiž jeví jako sjednotitel, který vyrostl v těsném sousedství přírody – a vyhnul se diktátorství. Takže pokud největší bouřlivák anglického romantismu vůbec někde vidí možnost, jak naplnit ideály antických i klasicistních filozofů, rýsuje se mu taková perspektiva mimo soudobou Evropu.
Nejrozsáhlejším z básníkových děl je nedokončený epos Don Juan (vznikající v letech 1819 – 1824), jenž na obrovské ploše předvádí (nepříliš často zmiňovanou) satirickou stránku romantismu. V šestnácti zpěvech tohoto textu se zřetelně odráží vliv jednak anglické restaurační komedie mravů (the comedy of manners), jednak Byronova oblíbeného satirika Jonathana Swifta. Vlastní uchopení dona Juana jako postavy motivovala autorova snaha odpovědět na své soukromé otřesy ironií – včetně sebeironie. Jeho don Juan však působí spíš jako doplněk svého tvůrce: Bývá sveden, takže se dostává do vleku ženských postav a jejich vášní.
Při psaní tohoto satirického eposu mohl Byron pomýšlet na básnickou encyklopedii milostných citů. A přestože tuto možnost nedotáhl do konce, příslušné srovnávací postřehy patří k těm mimořádně cenným. Jejich energii navíc provází pochopení pro lidskou slabost. A na některé odsudky pozorovatelů zde básník přesvědčivě odpovídá. Mimo jiné mu veřejnost předhazovala misogynii. Nezřídka se choval tak, že tuto představu sám živil; opakovaně se mstil za citový otřes na prahu dospívání, v němž bohužel hrála roli jeho vada chůze. Například v Donu Juanovi se však nad misogynní choutky povznáší, když zaznamenává také společenskou představu o jednostrannosti ženského úkolu. A vnímá ji jako paradox. Mezi přednostmi žen (zčásti konvenčními, jako je ctnost – ať už tento pojem znamená cokoli –, a samozřejmě krása) totiž uvádí také vzdělání.
Další autoprojekci nabízí básnické drama Manfréd (Manfred, 1816 – 1817). Byron se zde pokusil přetavit své trauma poté, co kvůli nenávistným výpadům nadobro opustil Anglii, přičemž se poslední kapkou stal jeho poměr s nevlastní sestrou. Hrdina dramatického textu, jenž tentokrát působí démonicky, touží po zapomnění. A zatímco vyvolává nadzemské síly, jeho útržkovité vzpomínky (spolu s líčením přítomného stavu) naznačují, že ledasčeho, co si přál, už dosáhl. Ale – což zůstává neupřesněno – zpravidla na úkor jiných lidí… Jeho předsmrtnou bilanční zpověď poslouchá opat, který se mu – jak jinak – snaží takzvaně ukázat pravou cestu. Autor však vede čtenáře k otázce, kdo toho víc ví – jestli moudrý stařec, dožívající se vysokého věku ve službách řádu, nebo stále ještě mladý bouřlivák, jenž kolem třicítky už stačil prožít několik životů.
O básníkově myšlenkovém světě samozřejmě vypovídá lyrická poezie, v níž se navíc některé texty zajímavým způsobem doplňují. Raná báseň „Když jsme se loučili“ ("When We Two Parted," 1808) ukazuje na schopnost vcítit se do exkomunikovaného člověka, dokonce i navzdory jeho zradě. Ale upozorňuje také na limit – na neschopnost většiny lidí otevřeně se k ostrakizované bytosti přihlásit. Tato báseň tak o osm let předznamenává, co lord Byron prožíval po rozpadu svého manželství, a co zachytil například ve slavné básni „Sbohem buď“ ("Fare Thee Well," 1816). Některé jednotlivé kratší texty reflektují Byronovu bisexualitu a upoutávají nesmírnou zdrženlivostí. Například básni, která se hlásí k východní inspiraci ("Stanzas to a Hindoo Air," 1823?) vládne pocit prázdnoty z odloučení a z dlouhodobé – možná trvalé – ztráty partnerovy energie.
Svědectvím o myšlenkových pochodech ke konci života se stávají verše, které Byron napsal v den posledních narozenin ("On This Day I Complete My Thirty-Sixth Year," 1824). Na jedné straně se zde objevují obrazy pohřební hranice a spoutávajícího řetězu, na druhé straně jim čelí obraz bitevního pole: Lidská bytost se může – i když poprvé a naposledy – proměnit ve fénixe, navíc může přervat pouta, jestliže svůj životní příběh uzavře bojem. Byronovi sice revmatická horečka zamýšlenou smrt v bitvě znemožnila, ale Řekové v něm dodnes uctívají člověka, který na jejich jho upozornil (navíc v evropském měřítku) a pro jejich svobodu se obětoval – ačkoli jinak, než zamýšlel.
Traduje se, že když umírající lord Byron už nemohl pořádně mluvit, dal si zavolat komorníka, kterému ještě zkusil udělit pokyny k posmrtným opatřením. Nebylo mu pořádně rozumět, a přesto se prý naposledy vzchopil ke vtipu: „A jestli cokoli z toho nesplníte, budu vás chodit strašit.“ Z dnešního pohledu je zřejmé, že nejen závěr jeho života, ale hlavně jeho literární dílo – prostoupené láskou ke svobodě i porozuměním pro lidská selhání – a silně působící mezinárodní vliv ukazují, jak se vyplatí vnímat i tak rozporuplnou osobnost v co nejširších souvislostech.
