Článek
Počkáme si na rozhodnutí soudu, ale zdá se, že je jasno. Dvě ženy v obchodním centru ubodal šestnáctiletý mladík, který po ukončení základní školy nejevil zájem o studium nebo práci. Svůj život trávil u počítačových her a ve svém virtuálním světě.
Moje dcera a všechny její kamarádky od 16 let studují a chodí na brigády. Jako matka devatenáctileté slečny chystající se k maturitě jsem už několik let nebyla požádána o peníze na kosmetiku nebo oblečení. Ano, taky koupím, ale v podstatě se o toto už nemusím starat. Autoškolu si moje dcera zaplatila sama.
Kdyby mi ležela doma - bez vzdělání, bez příjmu - nebyla bych úplně vlídná a chápající matka. Kdyby nepomohly domluvy, vytáhla bych tu krasavici z peří za ucho, „propleskla“ (možná i doslovně) a vyslala do pracovního procesu.
Budu své dítě podporovat, dokud bude studovat. Bude mít zázemí v podobě bytu, plnou lednici, uvařeno. Jako odpověď žádám spoluúčast na úklidu a vaření. Žádám slušnost a toleranci ve společném soužití. Budu stát při svém dítěti, pokud uvidím snahu, pracovitost. A tu vidím. Tak své dítě podporuji.
Vina za tuto tragédii tedy z mého pohledu padá i na matku onoho mladíka. Ona přihlížela, neřešila nebo nedostatečně řešila, že se jí doma válí mladík, plný sil, který by klidně mohl přiložit ruku k dílu na stavbě. Potom by mu rozhodně nezbýval čas na virtuální svět, poznal by dokonale ten reálný. A jako matka měla mnoho možností řešit případnou nemoc svého syna, myslím tedy psychologické a psychiatrické potíže. Jako matka měla přímo povinnost tohle všechno řešit.
Zatím nevím a asi se nikdy nedozvím detaily jejich života.
Přesto se nemůžu ubránit dojmu, že neudělala tu nepříjemnou věc, kterou musí umět každá matka. „Vykrákat“ svoji ratolest za ucho. Milujeme je od okamžiku, kdy se narodili. Ale protože je milujeme, je naší povinností dělat ipro naše miláčky i nepříjemné věci, které nakonec nejsou příjemné ani nám.
Obětem? Odpočívejte v pokoji. Je mi to moc líto.
