Článek
Někdy na podzim jsem měl nápad, že sepíšu článek na podobné téma, kdy se mi zdálo, že po epizodě s pandemií nemám žádnou energii ani motivaci cokoliv dělat. A říkal jsem si, že je to obdobím, zrovna je podzim, brzo bude líp. A skutečně, chvíli se to zlepšilo, ale to tak má se začátkem roku a s různými předsevzetími asi každej. Blbý je, že to brzy odezní. A pak už je tu zas ten stejnej pocit jako předtím.
V životě mi čas neutíkal rychleji, říkal jsem si, že je to věkem, že je to tím, že teď víc sportuju, chodím do práce a školy a podobně. Jenže to jsem dělal i dřív a ten sžírající pocit tu nebyl. A nejsem jedinej, všichni okolo mě si říkají, že ten čas přeci jen ubíhá rychleji. Samozřejmě je to jen pocitový a ne fyzický. Ale čím to je?
Co se týče mojí situace, shodl jsem se sám se sebou, že důvod, proč jsem v depresi je tenhle: Život je v nějakých zaběhlých kolejích, taková ta všednost, rutina. Jakmile zabřednu do toho, že každej den usínám a vstávám ve stejnou dobu, potkávám stejný lidi, dělám podobný věci, zdá se mi, že jsem za celý týden v podstatě nic neudělal a tedy jakoby bych ho ani neprožil.
Já to řeším několika způsoby. Snažím se sportovat, nebo aspoň víc chodit a objevovat nový místa v Praze nebo i doma. Taky to trochu toxicky kompenzuju tím, že každý den utratím pár stovek v obchodech za něco dobrého nebo za věc, kterou v podstatě nepotřebuju. To je ale věc, se kterou se naštěstí dá pracovat. Také bych rád víc psal na blog, protože bych pak měl další kus práce, za kterým se mohu na konci týdne ohlédnout.
Já jsem schopný se z toho vymanit, protože mám přítelkyni, snažím se být pro sebe i pro ni co nejlepší, a tak mi motivace nechybí. Navíc jsem se dostal do věku, je mi 23 let, kdy už nejsem čerstvě dospělej, ale ani mi ještě úplně netáhne na třicet. Prostě ten nejlepší věk na to, abych se sebou něco udělal. A to si uvědomuju. A myslím, že i mnoho mých vrstevníků. Přesně to ale může být problém.
Samozřejmě, depresi a rychlejší subjektivní tok času sleduju u rodičů, starších kamarádů a snad i u mladších lidí. Ale u stejně starých lidí to dokážu mnohem lépe vysvětlit. Po maturitě, okolo 18 let tu byl tlak na to buď jít pracovat nebo studovat dál. Času dost. A najednou vám je 22, 23 a musíte myslet na to, že studium je brzy u konce a vy budete zas na křižovatce. Pokud jste si v 18 vybrali tu práci, možná jste udělali lépe, možná máte větší klid na duši. Tady to budu brát spíš osobně, ale věřím, že by se do toho vcítilo mnoho lidí co ještě v mém věku studuje. V mojí hlavě je teď spoustu otázek. Vybral jsem si vůbec správně obor? Chci tu práci dělat? Stačím na to? Nebylo by lepší, kdybych se na to vykašlal a šel domů?
Podobné otázky možná máte i vy. Je to spojené s tím, že škola byla dlouho naše priorita ještě nějakou dobu bude. Ale co pak? Musím si buď začít budovat místo v nějaké firmě nebo spustit vlastní projekt. Nechat se zaměstnat a chodit pětkrát týdně makat, občas i o víkendu a mít 5 týdnů dovolené. Nebo mít nejistotu v podobě nějakého start-upu nebo vlastního média, či co?
Ani jedno z toho nezní skvěle. Je to totiž hromada práce. Je to pořád dokola něco nového. Dodělám bakaláře, dělám magistra. Až bude hotový i to, musím do práce a začít zas znovu. Nebo se na to vykašlu a půjdu do zaběhnutých kolejí, tam kam to znám?
Vidíte ten obrovský zmatek v posledních dvou třech odstavcích? Takhle ale můj mozek v poslední době funguje. Neustále přemýšlí o tom, co je správné, co se sebou udělat. Ale já jsem Bloomer, tedy člověk, který ví, že všechno je sice zbytečný, protože jednou umřeme, ale vždycky se snaží ze špatné situace vytěžit to nejlepší. A užívat si ten život. To jediné, co máme. Uvědomil jsem si, že tohle zažívá mnoho lidí a nezbývá než se vzdát anebo s tím něco dělat. Ano, čas ubíhá rychleji, studium je brzy u konce, ale neznamená to konec světa. Naopak to je ta motivace, která mě přinutí ráno vstát, dopoledne si zaběhat, odpoledne pracovat a večer si uvařit jídlo.
A kdyby z té mojí snahy nic nebylo? Vždycky se můžu vrátit zpátky a dělat něco jiného. Nový začátek totiž není vždycky to nejhorší co se může stát. A věk je někdy opravdu jen číslo. Jsou lidé co v 18 rozjeli úspěšný byznys. Jsou ale i tací, kteří to dokázali až v 70. Nikdy není pozdě se zlepšit a udělat něco se svým životem, jakkoliv děsivé to občas je.
