Článek
Ano, obyčejnému, blbému česneku. Manželka mi ráno volala s naléhavostí hodnou detektivního seriálu: „Kup česnek, udělám bramboráky!“ Já, samozřejmě, přísahal jsem, že nezapomenu. A samozřejmě… zapomněl jsem.
Když jsem dorazil domů, čekalo mě kázání hodné papeže: vyčetla mi hříchy za deset let zpátky, od zapomenutých narozenin po nevynesené odpadky. Každé slovo padalo s takovou přesností, že jsem měl pocit, že sedím na soudu Nejvyššího domácího tribunálu. V tu chvíli jsem věděl, že moje jediná naděje je zázrak.
Zázrak přišel v podobě souseda. Česnek jsem šel vypůjčit, protože upřímně, kdo by si myslel, že obyčejný česnek může být klíčem k přežití domácího klidu? Když jsem zaklepal, soused otevřel dveře s výrazem „co jsem komu udělal?“ a já jen zoufale vyhrkl: „Potřebuju česnek!“ Naštěstí měl dost, a dokonce si při tom ušklíbl, že moje zoufalství je zábavnější než seriál MAS*H.
Za půjčení jsem ho pozval na bramborák. Pár piv a soused se doma pochlubil, že ta moje dělá lepší bramboráky než jeho žena. Paradoxně, mě česnek zachránil a soused měl naopak tichou domácnost – asi mu došlo, že chvála manželky je bezpečnější než domácí kázání.
A tak jsem si znovu připomněl staré moudro: za dobrotu na žebrotu. Česnek nakonec zachránil víc než jen chuť bramboráků – zachránil klid v domácnosti a moje nervy.
