Článek
Na první pohled to může vypadat jednoduše: manželka každý den odchází ráno do práce, vrací se pozdě večer, unavená po dvanáctihodinové směně. Já pracuji jako osoba samostatně výdělečně činná, a navíc převážně z domova. V očích mé ženy se tak objevuje nevyřčené, ale jasně čitelné sdělení: „Ty jsi celý den doma, tak proč není nádobí umyté, pračka zapnutá a dům perfektně uklizený?“
Jenže realita má i druhou stranu mince. Domov není kancelář, ve které bych jen seděl u počítače a čekal, až přijde večer. Moje práce na volné noze si žádá disciplínu, soustředění i dlouhé hodiny za stolem. Rozdíl je jen v tom, že se nepřevlékám do pracovního oděvu a nikam nejezdím. To, že zůstávám doma, ale neznamená, že jsem k dispozici domácím povinnostem od rána do večera.
A navíc – jsou tu i práce, které na první pohled nejsou vidět. Když je tráva posekaná, zahrádka vypletá a zelenina zalitá, málokdo si všimne, že to zabralo dvě hodiny ze dne. Uklizený dvůr nebo opravená drobnost na domě nejsou tak výrazné jako koš plný prádla. Jenže i tyto úkoly patří k chodu domácnosti, jen se nevyskytují v tak pravidelném rytmu, aby byly stále „na očích“.
Rozumím tomu, že má manželka po dvanácti hodinách práce často pocit, že na ní čeká další směna doma. Její únava je oprávněná a já si jí vážím. Zároveň bych ale byl rád, kdyby se občas podařilo nahlédnout i na tu méně viditelnou část toho, co dělám já. Že práce z domova není synonymem pro „odpočinek“ a že čas strávený péčí o zahradu či drobnými opravami je také součástí naší společné domácnosti.
Možná nejde o to, kdo dělá víc či míň, ale o vzájemné uznání. Já si vážím jejího nasazení v práci a ona by mohla ocenit, že i když jsem „jen doma“, nepřestávám pracovat – ať už pro klienty, nebo pro náš dům a zahradu. V partnerství totiž nejde o soutěž, ale o spolupráci a pochopení.
