Článek
„Neber úplatky, nebo se z toho zblázníš“ – legendární hláška z české komedie Jáchyme, hoď ho do stroje! dnes působí téměř prorocky. Ve filmu byla absurdní a komická, vycházela z „počítače osobnosti“, který dával přehnaně vážné rady. Publikum se smálo, protože všechno působilo lehce a absurdně. V realitě se ale často smějeme už jen nervózně – a občas si říkáme, jestli by filmoví scénáristé nevymysleli situace ještě absurdnější než ty, které se opakují v naší politice a byznysu.
Politici padají kvůli obálkám, manažeři riskují kariéru kvůli provizím a lobbisté si v zákulisí hrají na „velké tahouny zákonů“. Stačí připomenout kauzy typu David Rath, který čelil trestnímu stíhání za přijímání úplatků, nebo Jana Nagyová (Nečasová), kde manipulace a netransparentní komunikace státních orgánů nechaly veřejnost s otevřenou pusou. A teď máme před volbami politiky, kteří se předhání, kdo je důvěryhodnější, kdo má čisté ruce a s lidmi to myslí nejlépe. Ale jak jim můžeme věřit, když známe jejich minulost, skandály a vysvětlení chování, za které by se stydělo i malé dítě – od pochybných cest přes kontroverzní smlouvy až po nevysvětlené finanční dary a financování politických stran?
Ani soukromý sektor není o nic lepší. Vrcholní manažeři často operují s provizemi a zakázkami, kde hranice zákona je mlhavá, a lobbisté ovlivňují veřejné zakázky, tendry i zákony zcela „v zákulisí“. Netransparentní smlouvy, insider informace a zájmové kombinace, které by normální smrtelník považoval za sci-fi, jsou pro ně každodenní realitou.
A pak tu máme bitcoinovou kauzu Tomáše Jiřikovského. Stát přijal dar v hodnotě téměř jednu miliardu korun v bitcoinech od Jiřikovského, odsouzeného obchodníka s drogami a provozovatele darknetového tržiště. Gesto pokání a možnost daňového odpočtu, jak tvrdil, je sice působivé, ale vyšetřování naznačuje, že část daru mohla pocházet z trestné činnosti. Zisky pro Jiřikovského jsou jak finanční, tak mediální, stát získal prostředky, ale vystavil se otázkám morální odpovědnosti. A kdo další mohl z takového daru nepřímo profitovat nebo získat vliv, aniž bychom někoho konkrétně obviňovali? To je otázka, která rezonuje a připomíná, jak komplikované a propletené vztahy mezi veřejným a soukromým sektorem skutečně jsou.
Film se díval na morální dilemata s humorem, realita je tvrdší. Ale poselství hlášky z filmu je nadčasové: integrita, transparentnost a odmítnutí úplatků nejsou jen morální volbou, ale ochranou proti chaosu, korupci a ztrátě důvěry veřejnosti. A možná je to jediná rada, která dokáže zachovat zdravý rozum – i když obálky, provize, bitcoiny a politické pózy kolem nás létají všude. Ironie? Film nám to říkal s humorem, ale dnes, když sledujeme politické a finanční kauzy, už se smějeme jen nervózně. Možná by scénáristé měli přemýšlet o sequelu – realita se totiž někdy směje ještě víc než komedie.
