Článek
Někdy máte pocit, že byste ho měli dát, jindy zas, že by se naopak měla obsluha složit vám za odvahu, že jste snědli jejich polévku, aniž byste si předtím ověřili datum poslední dezinfekce kuchyně. Mám oblíbenou restauraci, takový památník minulosti, kde se za čtyřicet let změnilo akorát to, že televize pověšená na zdi teď ukazuje o něco barevněji. A nedávno tam přibylo cosi, co otřáslo mým světem: platební terminál.
Do té doby to bylo jednoduché. Člověk došel na oběd, objednal si denní menu (většinou něco jako polévka, knedlo, vepřo, zelo – někdy i všechno dohromady v jednom hrnci) a při placení jen vytáhl hotovost. Účet byl vždycky přívětivý, takže jsem měl zavedený jednoduchý rituál: zaplatím, přihodím padesátikorunu a s dobrým pocitem odcházím. Nikdo se neptal, nikdo nic neřešil.
Pak ale přišla éra moderních technologií. A s ní i nový pořádek: číšník mi při placení s úsměvem nastavil terminál a zeptal se, jestli chci dát deset nebo patnáct procent. Bylo to přednastavené. Přednastavené! Nikdo se mě už neptal na můj osvědčený model „účet plus padesátka“. Najednou jsem byl v pasti – buď 10 %, nebo 15 %. To je jako kdyby vám někdo dal na výběr, jestli chcete dýchat z pravé nebo levé plíce.
První den jsem poslušně zmáčkl tlačítko s deseti procenty. Oběd stál 200 korun, takže to bylo 20 korun. A tehdy jsem se poprvé přistihl, že mám pocit, že vlastně šidím. Padesátka se totiž lépe vyjímala i v mé peněžence – měl jsem dojem, že tím dělám jakousi noblesní tečku za jídlem. Dvacet korun na displeji působilo, jako bych si kupoval žvýkačky.
Další den jsem zvolil patnáct procent. Oběd za 200 se najednou vyšplhal na 230. To už bylo víc než 10 %, ale pořád méně než moje stará dobrá padesátka. Obsluha se usmívala, já méně. A začal jsem chápat, jak terminál dokáže změnit zaběhlé zvyky. Nejde jen o to, že jinak mačkáte tlačítko. Jde o psychologii! Ten malý přístroj mě donutil dávat jiné dýško, než jsem chtěl. A já, poslušný jako beránek, jsem přitom ani necek.
Říkal jsem si, že se k hotovosti vrátím. Jenže víte, jak to chodí – jeden den nemáte drobné, druhý den vás přepadne lenost a třetí den už terminál vítáte s otevřenou náručí. Když jsem se pak jednou přemohl a přišel s bankovkami, všechno se vrátilo do starých kolejí: zaplatil jsem 200, přihodil padesátku a s úsměvem odkráčel. Jenže v hlavě už mi hlodal červík – počítal jsem, jestli náhodou na tomhle starosvětském způsobu nepřicházím paradoxně o víc.
A víte co? Přicházel. Padesátka na dvoustovkový účet je vlastně 25 %. Takže zatímco jsem si myslel, že vyzrávám na technologii, ona vyzrála na mě.
Poučení? Jestli chci opravdu ušetřit, musím paradoxně mačkat tlačítko na terminálu místo toho, abych šustil bankovkou. A obsluha? Ta se směje pořád.
