Článek
Kdysi jsem na své dlouhé vlasy hleděl jako na korunu krásy. Vlály ve větru, odrážely světlo a já se cítil trochu jako rocková hvězda… jen bez kytary a bez kapely. Jenže zatímco jsem se pyšnil svou kšticí, v zákulisí už příroda a geny připravovaly zákeřné představení. Výsledkem bylo, že ve třiceti jsem měl na hlavě víc svobody než vlasů.
První roky byly těžké – přiznejme si, loučení s vlasy je podobné jako rozchod. Zůstane po nich prázdné místo, sem tam nějaká fotka z mládí a spousta vzpomínek. Ale jak čas šel, objevil jsem i výhody.
Najednou se mi ve větru nic necuchalo. Ráno jsem získal bonusové minuty spánku, protože česat se prostě nebylo co. Ušetřil jsem i dost peněz: žádný šampon, kondicionér, vlasová vodička… vlastně jsem se stal ekonomem vlastní koupelny. A když vezmeme v potaz cenu holičů? Moje hlava je teď „DIY projekt“.
Samozřejmě se říká, že plešatí muži mají větší úspěch u žen. A já dodám: není to pleší, ale tím sebevědomím, že si ji nosíte jako odznak. Navíc, když se žena při rozhovoru dívá na mou hlavu, aspoň má jistotu, že se jí tam nemůže ztratit sponka.
Ano, jsou tu i jisté kuriózní momenty. Například mouchy považují mou hlavu za přistávací runway. Když zasvítí slunce, oslním okolí necharakteristickým leskem. A občas někdo poznamená, že jsem „větrná elektrárna bez listů“. Jiní zas tvrdí, že mám „hlavu jak kulečníkovou kouli“ nebo že připomínám „koblížek z pekárny, který někdo omylem přeleštil“. A na sportovním poli? Moje lebka by mohla být regulérní tréninkový míček na bowling.
A aby toho nebylo málo, zjistil jsem i ekologickou výhodu: plešatá hlava je absolutně udržitelný styl. Žádná plastová lahvička od šamponu, žádná spotřeba vody na oplachování pěny, žádná chemie stékající do odpadu. Jedna hlava – nulová uhlíková stopa.
A z pohledu podnikatele? Pleš je vlastně nejlepší startup: nízké náklady, vysoká návratnost a marketing zajištěn už na první pohled.
