Článek
Bylo to na soukromé degustaci v malém sklepě, kam mě pozval kamarád. Atmosféra byla příjemná. Dřevěné stoly, svíčky, řada skleniček a lahev za lahví připravených k ochutnání. Someliér představoval vína jedno po druhém. Ročníky, vinařství, charakter vína.
Když přišla řada na jednu „výjimečnou značku ze Slovácka“, okamžitě mi zvedlo obočí. Značka mi nic neříkala, ale toho vinaře znám. Je to můj přítel, k němuž často jezdím pro víno, a jeho produkty dobře znám. Okamžitě mi bylo jasné, že tuto láhev on nevyrábí.
Pro jistotu jsem vytáhl telefon a zavolal mu. Hlas na druhé straně potvrdil mé podezření: „Tohle víno? Ne, to já nevyrábím. Něco podobného možná ano, ale tahle etiketa není naše.“
Nahlas jsem se obrátil k podvodníkům:
„Podle mého přítele tu prezentujete víno, které vůbec nevyrábí. To znamená, že klamete hosty.“
Vytočil jsem číslo toho vinaře a dal ho nahlas na reproduktor. Hosté ztuhli a sledovali každé slovo.
„Ano, tohle víno není naše!“ zazněl hlas vinaře jasně a bez zaváhání.
Podvodníci zbledli, jejich ruce se třásly. Jeden se pokusil zakrýt láhev, druhý nervózně koktal: „To… to je omyl, my… my jsme jen…“
Ale už je nikdo neposlouchal. Atmosféra byla napjatá, vzduch téměř ztuhl.
Jeden odvážný host se naklonil a s posměšným úšklebkem zvolal: „Takže všechno, co tu tvrdíte, je lež?“
Podvodníci nevěděli, kam dřív skočit. Jeden z nich popadl láhev a snažil se ji schovat, druhý se pokusil utéct zadními dveřmi, ale dveře byly zamčené.
Nakonec odešli, tváře rudé, hlasy tiché, a sklepem zůstalo napětí, smích a šeptot. Pocit, že diváci právě byli svědky něčeho, co jen tak nezapomenou.
Sedl jsem si zpátky ke kamarádovi a zhluboka se nadechl. Sklenka vína byla tentokrát opravdová. Otočil jsem se kolem a sledoval, jak hosté stále šeptají mezi sebou, ještě napůl ohromeni tím, co právě viděli. Ten večer v tom sklepu zůstala příchuť napětí, směsi smíchu a úlevy a pocit, že některé věci už nikdo jen tak nezapomene.
