Článek
Stála před zrcadlem, přimhouřené oči, ruce v bok.
„Jsem tlustá!“ vyhlásila dramaticky.
„Nejsi tlustá,“ zaznělo z gauče.
„Ale prosím tě! Neříkej mi, že nejsem, když vím, že jsem!“
„Dobře tedy… jsi tlustá.“
„Aha! Tak já se ti nelíbím, protože jsem tlustá?“
„Líbila by ses mi i tak, kdybys byla kulatá jak zeměkoule.“
„Takže jsem globus!“
„Ne, myslel jsem, že bych byl tvůj satelit.“
„Hm… to bylo hezký. Ale stejně jsem tlustá.“
Odpovědi se už nedočkala. Jen si někdo s úlevou otřel čelo, že nebezpečné téma vyšumělo, a zase mohl v klidu koukat na televizi.
Druhý den v obchodě. Zkoušela si nové šaty, předvedla se a čekala na verdikt.
„Vypadám v nich tlustě?“
„Ne, sluší ti.“
„Takže sluší mi to, i když jsem tlustá?“
„Ne, myslím, že nejsi tlustá.“
„Takže ty nevíš, že nejsem tlustá, jen si to myslíš?“
V tu chvíli se zoufale obrátil k prodavačce: „Můžete jí, prosím, říct, že vypadá skvěle? Já už fakt nemám slov.“
Prodavačka se usmála: „Vypadáte nádherně.“
Triumfální úsměv, kývnutí, a pak zase rezignovaně: „No jo, ale stejně jsem tlustá.“
Večer přišla zčistajasna další myšlenka:
„Měli bychom začít běhat.“
„Fajn nápad.“
„Aha! Takže ti vadí, že jsem tlustá!“
„Ne, myslel jsem, že by to byla společná aktivita.“
„Takže si myslíš, že bez tebe bych to nezvládla?!“
„Já půjdu běhat sám.“
„Aha! Utíkáš ode mě!“
Pozdě večer gauč, sáček chipsů a rezignované žvýkání.
„Jsem tlustá,“ zaznělo s plnou pusou.
„Víš co? Pro mě bys byla ideální. Ani hubená, ani tlustá. Prostě akorát.“
„Takže průměrná?!“
„Dobře – průměrně dokonalá.“
Chvíle napětí, pak úsměv a sáček podaný druhé ruce. V tu chvíli zazvonil zvonek.
Dveře se otevřely a v nich stál rozvozák s velkou pizzou.
„Jedna sýrová pizza pro vás.“
Triumfální pohled, ruce do vzduchu: „Vidíš? I vesmír ví, že jsem tlustá.“
Sedli na gauč, připraveni na pizzu… a během okamžiku zjistili, že většinu snědl on.
„Hej! To byla moje část!“ protestovala.
„Promiň, myslel jsem, že nechceš být tlustá,“ zazubil se on.
Nakonec se smáli a objednali druhou pizzu – tentokrát s jasným pravidlem: každý svůj díl.
