Článek
Když vás pozvou na Mušov na ryby, čekáte klidnou rybačku, přátelský pokec a možná i trochu toho vína. Jenže já hned po příjezdu dostal první otázku: „Ty nejsi Pražák, že ne?“ A už jsem věděl, že to nebude jen tak. Po mém ujištění, že skutečně z Prahy nejsem, mě sice mezi sebe přijali, ale na dlouho jsem měl pocit, že tomu tak úplně nevěří. Podezření totiž vzbudilo hned několik okolností.
Za prvé – přivezl jsem vlastní regionální pivo. To mělo být gesto dobré vůle, kulturní most, ale jak se ukázalo, most se spíš zřítil do vody. Místním chutnala spíš jejich domácí slivovice. A upřímně – mně vlastně taky. Jenže zatímco oni nad sklenkou debatovali o tom, jaké letos bylo hroznové, já si dovolil prohodit: „A nemáte náhodou i tonic?“ V tu chvíli se v místnosti rozhostilo ticho, jaké nezažijete ani v archivu Národního muzea. Jeden z rybářů si odkašlal, druhý se díval do země a třetí si zřejmě přepočítával, jestli by mu vyšla hypotéka na nové auto, kdyby mě okamžitě vyhostili.
Naštěstí mě zachránilo to, že jsem se po čase „přiznal“, že mám na Moravě přítelkyni. A co víc – že za ní pravidelně jezdím! To znělo Moravákům dostatečně důvěryhodně, a tak jsem se pomalu začal stávat součástí jejich party. Jenže ani to nebylo bez zádrhelu. Dlouho jsem nechápal, proč se na mě dívají skrz prsty, když parkuju u hospody. Až mi došlo, že s pražskou značkou na autě je člověk na jihu Moravy zhruba tak oblíbený, jako by přijel na Baník v dresu Sparty.
A pak se to stalo. Jednou jsem zaparkoval přes sklípkem a hned za mnou přijel soused. Vystoupil, podíval se na moji SPZku, pak na mě a povídá: „Tak vitaj. A neboj, když se budeš slušně chovat, možná ti příště ani nepíchnem kolo.“ Usmál se, já se pousmál taky – ale radši jsem si druhý den pořídil spray na opravu pneumatik.
A tak jsem se učil. Učil jsem se, že víno se nepije, ale ochutnává. Že slivovici nikdy nemůžete odmítnout, ledaže byste chtěli doživotní zákaz vstupu do kraje. A že když si k vínu objednáte tonic, jste navždy zapsáni do místních anekdot. „To je ten, co chtěl tonic,“ šeptají si o mně dodnes.
Časem si na mě zvykli. Už se mě neptají, jestli jsem Pražák, i když se na mě pořád podívají podezřívavě, když přijde na víno. V očích jim jasně čtu otázku: „Naleje si ten chlapík k našemu veltlínu zase tonic?“ A já se v duchu směju – nikdy si ho už nenaleju. Aspoň ne před nimi.
Abych měl opravdu klid, nakonec jsem si vyměnil i pražskou SPZku. Protože jestli jsem se na Moravě něco naučil, tak to, že tygra nesmíš nikdy tahat za ocas. A už vůbec ne, když má v ruce sklenku slivovice a podezřívavě kouká, odkud jste.
