Článek
Chtěl jsem prodat auto. Byla to jednoduchá věc – nepotřeboval jsem ho a věděl jsem, že bych mohl získat pár tisíc, které by se hodily. Nenapadlo mě, že celý proces se promění v sérii zklamání.
Kamarád se nabídl, že mi pomůže – že auto předvede zájemcům. Souhlasil jsem, protože to znělo rozumně. Nikdy jsme se ale nedohodli, že s ním bude jezdit sám. Přesto, zatímco já chodil pěšky, on jezdil autem.
Postupně přicházely zprávy: „Mám kupce.“ Bylo to lákavé slyšet – konečně se zdálo, že vše půjde hladce. Ale týdny ubíhaly a prodej stále nenastal. Každý den měl nové, logické důvody, proč ke koupi ještě nedošlo: kupující prý čeká na vyřízení dokumentů, někdo se rozhodl na poslední chvíli, nebo banka zdržuje převod peněz. Vždy měl vysvětlení, které dávalo smysl – a já mu věřil.
Byly dny, kdy jsem stál před domem s nadějí, že konečně přijde zájemce. Vracel jsem se z práce a doufal, že auto bude připravené. Místo toho přišel telefonát: „Kupující se omlouvá, přeložil schůzku na příští týden.“ Často to byla jen další z jeho výmluv – a frustrace rostla.
Jindy jsem jel osobně, abych vše zkontroloval. Dorazil jsem k domluvenému místu a auto tam nebylo. Zavolal: „Musel jsem ještě někam zajet, zájemce čeká.“ Logické, chtěl jsem věřit, že to není úmysl. Ale čím déle to trvalo, tím jasnější bylo, že jeho výmluvy mají jiný smysl – získat čas a auto používat pro sebe.
Postupně jsem si uvědomil, že celou dobu využíval mé důvěry jen proto, aby měl čím jezdit. Každý den jsem chodil pěšky a sledoval ho projíždět kolem. Bylo to ponižující a bolestivé. Každý jeho nový „důvod“ mě přesvědčoval, že problém není jeho, ale okolností.
Pak přišel další krok: přesvědčil mě, abych si půjčil peníze. Souhlasil jsem. A pak začal nekonečný kolotoč: volal, že peníze „otočil“ a ať si pro ně přijedu. Když jsem dorazil, nikdy tam nebyl. Každý den měl nový důvod – jednou prý musel vyřídit něco naléhavého, podruhé jej okradli na pumpě. „Zítra ti je určitě vrátím,“ sliboval pokaždé. Ale zítra přišel nový důvod, proč opět nemohl.
Auto jsem nakonec dostal zpět – nabourané. Peníze, které jsem půjčil, jsem už nikdy neviděl. Každý slib, každé jeho „zítra ti je vrátím“ jen zvyšovalo frustraci. Stál jsem na pumpě nebo na domluveném místě, čekal, doufal – a pokaždé odcházel s prázdnou. Sledujíc jeho projížďky autem, cítil jsem bezmoc, jako by mě tahal za nos a já nemohl nic dělat.
Vzpomínám na každý okamžik, kdy jsem čekal, doufal a přemýšlel, kdy se to konečně obrátí. Místo toho jsem ztrácel čas, peníze a důvěru. Ten pocit ztráty a bezmoci zůstává – a i když auto už není moje starost, ztracené peníze a podvodné sliby mě pronásledují jako tichý, neodbytný stín.
