Článek
Říká se, že na světě jsou dvě jistoty – že tráva roste a že ji musíme sekat. Jenže moje sekačka se rozhodla, že si dá dovolenou. Řemen k pojezdu pořád padal, takže jsem ji svěřil odborníkům v servisu.
Domluvili jsme se na přibližné ceně opravy a také na tom, že kdyby bylo potřeba ještě něco navíc, ozvou se. A opravdu – po pár dnech mi volali, že kromě řemenu bude nutná i oprava převodovky. Cena bude o něco vyšší. To jsem chápal, souhlasil jsem.
Když mi pak volali, že je stroj hotový, měl jsem radost. Přijel jsem, vzal opravenou sekačku a dostal účet. Jenže v tu chvíli sekačka sekla se mnou. Částka byla vyšší o několik tisíc, než jsme se původně bavili.
Vyvalil jsem oči a ptám se: „Co to znamená?“
A oni na to: „Vyměnili jsme ještě svíčku, nůž, olej, startér, baterii a startovací tlačítko.“
Prý byl nůž opotřebovaný, svíčka špatná, baterie slabá, startér cvakal a tlačítko nefungovalo. Hezky se to poslouchá, ale já jim jasně řekl: „Tohle jsem si neobjednal, ani neodsouhlasil. Nezaplatím to. A chci, abyste to uvedli zpět do původního stavu.“
Jenže to už prý nešlo, protože staré díly mezitím poslali k likvidaci, že musím zaplatit. A na vyšší ceně opravy, že jsme se přece dohodli. Ano, dohodli, ale ne za toto!
Začal kolotoč dohadů, hrozby, že to oznámím policii, ČOI, dokonce jsem pohrozil i soudním sporem. Nakonec jsme se dohodli, že si starou sekačku nechají oni – vykoupí ji protiúčtem – a já si od nich s výraznou slevou koupím novou.
Dnes sekám s novou a jsem spokojený. Ale jednu věc vím jistě – příště půjdu do jiného servisu. Protože když už má sekat sekačka, neměla by seknout naposledy právě se mnou.
