Článek
Dětské hřiště bývá místem, kde rodiče i děti hledají odpočinek, zábavu a chvíli klidu od ruchu města. To naše malé útočiště uprostřed parku bylo přesně takové – tiché, s rozestavenými lavičkami a houpačkami, kde děti mohly bezpečně běhat, smát se a hrát si bez spěchu.
Až do chvíle, kdy se objevila skupina maminek s tlupou rozjívených potomků. Lavičky, které dosud nabízely místo pro odpočinek, byly rychle zabrány, a vzduch se začal plnit štiplavým odérem cigaret. Jak přibývalo smíchu a vypitého levného vína, klidné hřiště se proměnilo v kakofonii – směs hlasitého zpěvu, dětského křiku a hlučného rozhovoru, který se nesl jako echo po celém parku.
Děti těchto maminek hbitě obsadily domečky, skluzavky a houpačky, vyskakovaly ze všech koutů a přehlušily každý pokus o klidnou hru. Naše děti a pár dalších, kteří přišli dříve, najednou neměly šanci si hrát. Když jsme se odvážili poprosit o trochu disciplíny, aby si děti umravnili, strhla se mela. Maminky gestikulovaly a z jejich úst začala padat i ostrá slova, pro která ani jejich potomci při hrách nešli daleko, a hřiště se proměnilo v chaos připomínající sobotní tržnici.
Rozhodli jsme se proto ustoupit. Přesunuli jsme se na jiné, menší hřiště, které sice nenabízelo tolik prostoru, ale klid a pohodu tam zůstaly nedotčeny. Děti mohly znovu běhat, smát se a hrát si bez strachu a stresu, prohánět se mezi skluzavkami, houpačkami a pískovištěm, a my jsme si mohli vychutnat chvilku oddechu, kterou mělo původní hřiště nabídnout.
Tento zážitek nám připomněl, jak rychle se může změnit atmosféra místa určeného k odpočinku a hře, a že někdy je lepší ustoupit, než se pouštět do konfliktu. Naštěstí existují i menší kouty, kde se děti mohou bavit a rodiče odpočinout v míru – a právě tam jsme znovu našli pocit klidu, po kterém jsme všichni toužili.
