Článek
Byl jsem ten starší. Ten, kdo měl mít rozum, kdo měl ustoupit, kdo se měl postarat. Maminka brala automaticky, že si poradím, a proto svou pozornost věnovala mým sourozencům, kteří podle ní potřebovali víc. Jenže já to tak necítil.
Uvnitř mě hlodala křivda, kterou jsem tehdy nedokázal pojmenovat. Když šlo do tuhého, nikdy jsem nemohl být tím dítětem, které potřebuje útěchu. Místo toho jsem slyšel „Ty už jsi velký, ty to zvládneš.“ A zvládl jsem to, ne proto, že bych chtěl, ale proto, že jsem musel.
Naučil jsem se být samostatný dřív, než bych si přál. Možná jsem působil silně, ale v hloubi duše jsem často toužil po tom, aby se i u mě někdy zastavila, aby si všimla, že i já mám slabosti, že i já potřebuju obejmout.
Jenže to neskončilo s dětstvím. V dospělosti se vzorec jen proměnil. Najednou jsem byl ten, kdo má podporovat sourozence, kdo má pro ně pochopení, kdo má být oporou. A i tehdy měli přednost oni a jejich děti před těmi mými. Dodnes slyším, jak dokáže celé hodiny vyprávět o bratrových dětech s nadšením a radostí, zatímco o těch mých pronese sotva pár slov, snad jen že existují. Ten rozdíl mě bodá i po letech.
A tak jsem se stal tím, od koho se pořád čeká víc. Tím, kdo „to zvládne“. Jenže za tou maskou síly se skrývá bolest, kterou nikdo neviděl. Křivda, že jsem nikdy nedostal stejný prostor být slabý. Že maminka automaticky věřila, že si poradím, a právě proto jsem nejvíc postrádal její pozornost.
A i když tu křivdu stále cítím, je to moje matka. Kdyby někdy potřebovala moji pomoc, budu tam. Ale odstup, který ve mně vytvořila, bohužel zůstal, a nejvíc mě tíží, že ho nedokážu překonat.
