Článek
Můj bratr byl gambler. Nejdřív se to projevovalo nenápadně – menšími půjčkami, které sliboval brzy vrátit. Věřili jsme mu. Byl přece z rodiny, a člověk chce věřit, že bratr nezneužije důvěru těch nejbližších.
Jenže s časem přišly větší částky a větší výmluvy. Jednou mu do toho „skočila“ nemoc, jindy špatný obchod, nakonec i smyšlené překážky, které prý nemohl ovlivnit. Vždycky měl připravený důvod, proč se vrácení peněz musí ještě odložit. A my čekali.
Postupně nás připravil o všechno. Rodiče o dům, nás o dědictví, rodinu o klid. Peníze mizely pod nejrůznějšími záminkami – někdy jsme ani nevěděli přesně, na co. Zato on měl ve svých verzích jasno.
Zpočátku sám přiznával, že nám dluží. Tvrdil, že to napraví. Jenže po čase se příběh obrátil. Najednou žádné dluhy neměl. Naopak – my jsme dlužili jemu. S vážnou tváří dokázal vyjmenovat, kolik a za co mu dlužíme. V tu chvíli jsme pochopili, že pravda v jeho podání neexistuje. Byla to jen hlína, kterou si hnětl podle potřeby.
Tohle převracení reality bolelo víc než ztracené peníze. Najednou už to nebyl jen bratr, který nás zklamal, ale i někdo, kdo nám dokázal odebrat jistotu, co je vlastně skutečnost.
Hazard nezničil jen jeho život. Zničil kus našeho.
