Článek
Začíná to sváděním. Ego se okamžitě pasuje do role Casanovy, i když realita připomíná spíš scénku z české komedie. Historky tečou proudem: jednou skoro hrál za Spartu, zná někoho důležitého „tam nahoře“ a kdysi zachránil kočku ze stromu (dobře, spíš ji sundali hasiči). A když žena jen řekne „aha“, ego slyší: „Jsi fascinující, pojďme plánovat svatbu.“
Pak přichází romantika. Navenek ego tvrdí, že růže a svíčky jsou kýč, ale stačí malý kompliment a nafoukne se jako nafukovací hradební balónek. Večeře při svíčkách? Klidně u televize s fotbalem – romantika se přece dá kombinovat s Ligou mistrů. SMS zprávy plné hrubek? V hlavě ega Shakespearova soneta.
A pak přichází ložnice – hlavní jeviště mužského ega. Ego stojí ve světle reflektorů a hlásí: „Jsem mistr světa a příroda mě obdařila!“ Realita bývá trošku… skromnější. Ale ego má vždy připravený komentář: „Nejde o velikost, jde o techniku!“ Každé mlčení partnerky se interpretuje jako potlesk, každý úsměv jako ovace. A když se něco nepovede, je na vině cokoli – víno, počasí, gravitace. Nikdy ego.
Tak se mužské ego vine celým příběhem – od prvního flirtu, přes romantická gesta až po krátkometrážní komedii v ložnici. V hlavní roli, s pocitem, že hraje Oscarový film. A stačí mu málo – jeden úsměv, jedno „jsi borec“ – a hned ví, že svět se točí jen kolem něj.
Protože mužské ego je jako nafukovací balónek: někdy směšné, někdy praskne, ale většinou dokáže pobavit a vykouzlit úsměv. A možná právě proto ho ženy nechávají dál poletovat.
