Článek
Jeli jsme na týden lyžovat s pocitem, že máme všechno pod kontrolou. Hory objednané, vybavení připravené a domácí zvířata zajištěná. Tchýně se nabídla, že se o ně postará. Prý bude mít aspoň důvod chodit ven a nebude sama. Nabídka zněla rozumně, tak jsme souhlasili. Nic nenasvědčovalo tomu, že návrat domů přinese víc emocí než celý týden na svahu.
Lyžování vyšlo skvěle. Ráno svahy, odpoledne únava, večer klid. Žádné divoké večírky, jen obyčejný horský režim, po kterém se člověk vrací domů unavený, ale spokojený. Přesně tak jsme se cítili i my, když jsme otevřeli dveře bytu.
Zvířata byla v pořádku, byt uklizený. Na stole ležel vzkaz. Úhledně napsaný, pečlivý. Že se o všechno postarala, že bylo všechno bez problémů. A pak ta věta. Omluva, že nám vypila láhev vína. A za ní smajlík.
V tu chvíli se mi v žaludku usadil neklid. Jedna láhev. Dobře. To se dá přežít. Jenže ten smajlík ve mně probudil zvláštní tušení – takové tiché nutkání jít se ještě někam podívat, i když člověk vlastně nechce.
Šel jsem k vinotéce. Otevřel jsem ji a na první pohled se mi ulevilo. Všechny ostatní láhve byly na svém místě. Nic nechybělo. Jenže pak mi došlo, která láhev chybí.
Ta jedna jediná. Vzácná. Archivní. Dar, který měl spíš symbolickou než praktickou hodnotu. Víno za několik desítek tisíc korun, které jsem si nechával roky. Ne proto, že bych čekal na vhodnou příležitost. Já ho vypít nechtěl. Mělo zůstat zavřené. Prostě být.
Stál jsem a díval se na prázdné místo na polici. Nešlo jen o cenu. Šlo o ten pocit, že něco jedinečného zmizelo během obyčejného večera, bez přemýšlení, bez vědomí souvislostí. Jedna láhev. Ale přesně ta, která se neměla otevřít.
Musím přiznat, že jsem to nějaký čas těžce rozdýchával. V hlavě se mi honily různé varianty rozhovoru – od důrazného vysvětlování až po čistě nadsazené myšlenky, které člověka napadnou jen ve vzteku a které patří výhradně do říše humoru. Emoce pracovaly naplno a rozum si dával načas.
Pak se ale přece jen ozval. Došlo mi, že kdyby bylo po mém, ta láhev by tam stála dalších deset nebo dvacet let. Nedotčená, uctívaná, ale nikdy neochutnaná. Já bych se k jejímu otevření nikdy neodhodlal. A teď se to stalo. Neplánovaně, nešikovně, ale stalo. Víno bylo vypité a nic na tom už změnit nešlo.
Když jsme se pak s tchýní viděli, řekl jsem jí to. Už klidně, s odstupem a s úsměvem. Vysvětlil jsem, jak vzácná ta láhev byla, a dodal, že mě vlastně mrzí jen jedna jediná věc. Že ji vypila zrovna ona. Protože člověku, kterému chutná i krabicák, bych jako konzumenta vína za desítky tisíc asi neobsadil do první degustátorské ligy.
Chvíli bylo ticho. A pak jsme se oba rozesmáli. Upřímně a nahlas. V tu chvíli to ze mě definitivně spadlo. Láhev byla pryč, ale zůstala historka. A ta má nakonec hodnotu, kterou žádná vinotéka nenahradí.
