Článek
Ta věta nás zasáhla víc, než bychom čekali. „Proč bychom měli pracovat, když jste bohatí.“ Nezazněla v hádce ani v afektu. Byla pronesena klidně, věcně a s jistotou. V tu chvíli nám došlo, že nejde o lenost ani vzdor. Jde o způsob uvažování, který jsme možná nevědomky sami vytvořili.
Nikdy jsme si nemysleli, že jednou budeme řešit, proč obě naše děti odmítají pracovat. Ne proto, že by nemohly. Ne proto, že by neměly vzdělání nebo schopnosti. Ale proto, že jsou přesvědčené, že peníze, které jsme během života vydělali, jim vystačí až do smrti. V jejich očích tak práce ztratila smysl.
Obě naše děti vystudovaly vysokou školu. Nikdy jsme je nevychovávali k lenosti ani k tomu, že svět jim něco dluží. Přestože jsme finančně zajištění, snažili jsme se, aby bohatství nebylo berlí, ale jen zázemím. Učili jsme je úctě k práci, ať už rukama, nebo hlavou. K tomu, že věci mají hodnotu právě proto, že si je člověk musí zasloužit.
Nikdy neměly vše automaticky. Ano, mohly mít víc než mnozí jejich vrstevníci, ale jen tehdy, když prokázaly snahu, odpovědnost a vytrvalost. Nechtěli jsme, aby vyrůstaly s pocitem, že peníze jsou samozřejmost. Přesto dnes stojíme před realitou, která nás nutí pochybovat, zda jsme někde nepřehlédli zásadní moment.
Je to naše chyba, že jsme byli úspěšní. Že jsme pracovali tvrdě a zajistili rodinu natolik, že práce přestala další generaci dávat smysl. Nebo jsme selhali jinde, v tom, že jsme oběma našim dětem nedokázali předat vnitřní motivaci a pocit, že práce není jen prostředek k výdělku.
Protože práce není jen o penězích. Je o pocitu užitečnosti, o řádu dne, o odpovědnosti vůči sobě i okolí. O tom, že člověk někam patří a že světu něco vrací. Když tohle zmizí, zůstává prázdno, které žádné bohatství nevyplní. A právě toho se bojíme nejvíc.
Stále častěji proto uvažujeme o rozhodnutí, které pro nás není jednoduché. Neodkázat dětem všechno. Ne z trestu ani ze zloby. Ale z odpovědnosti. Aby byly nuceny se o sebe postarat. Aby si samy musely najít smysl v tom, co budou dělat, a nést za svůj život odpovědnost.
Možná je to tvrdé. Možná to tak budou vnímat. Ale možná je ještě tvrdší nechat je prožít život v pohodlí bez cíle a bez potřeby snažit se. Rodičovská láska někdy neznamená dát maximum, ale naopak ubrat a ustoupit.
Nevíme, jestli děláme správnou věc. Víme jen, že mlčet a přihlížet by bylo jednodušší, ale zbabělé. A tak si dnes klademe otázku nejen my, ale možná i mnoho dalších rodičů v podobné situaci.
Kde končí pomoc a začíná past? A má rodič právo vzít dětem jistotu, aby jim dal šanci najít vlastní cestu?
