Článek
Když jsem se rozhodl pronajmout svůj byt, měl jsem obavy, jakého nájemníka zvolit. Nechtěl jsem cizího člověka, kterého vůbec neznám – přece jen jde o můj majetek a místo, do kterého jsem investoval čas i peníze. A právě v tu chvíli přišla zdánlivá úleva: známí mých rodičů se za někoho přimlouvali. „Je to slušný kluk, spolehlivý, žádný problém s ním nebude,“ tvrdili s jistotou.
To rozhodlo. Přiklonil jsem se k němu. Říkal jsem si, že když ho znají lidé, kterým důvěřuji, nemusím se bát. Nájemní smlouva byla podepsaná, první platby přišly v pořádku a já měl radost, že všechno běží hladce.
Prvních šest měsíců bylo skutečně klidných. Peníze chodily, komunikace fungovala, dokonce občas napsal, že je s bytem spokojený. Měl jsem pocit, že jsem vybral dobře. Jenže pak přišlo první zpoždění. „Omlouvám se, trochu se mi zdržela výplata, pošlu to příští týden,“ psal. Slíbené peníze sice dorazily, ale já už byl poprvé na pozoru.
Další měsíce to pokračovalo stejně. Vždycky nějaká výmluva – nemoc v rodině, zaměstnavatel, co nezaplatil včas, nečekané výdaje. Peníze sice nakonec poslal, ale s čím dál větším zpožděním. Přesvědčoval jsem sám sebe, že je to jen dočasná situace.
Po roce ale přestalo chodit úplně cokoliv. Telefon nezvedal, na zprávy nereagoval. Zkoušel jsem to několik dní, ale marně. Nakonec jsem se vydal do bytu osobně. Na první pohled bylo jasné, že je prázdný. Žádné známky toho, že by tam někdo bydlel. Jen rozbitá skříňka, špinavé zdi a chybějící spotřebič, který tam měl být. A samozřejmě ani stopy po nájemníkovi.
Stál jsem v tom zdemolovaném prostoru a došlo mi, že jsem naletěl. Že ani „doporučení“ od známých není záruka poctivosti. Zůstaly jen dluhy, zničený byt a pocit, že lidská důvěra byla zneužita.
Byla to tvrdá lekce. Naučila mě, že i lidé, kteří přijdou s doporučením a působí slušně, se mohou změnit v noční můru. A že při pronájmu bytu nestačí jen dobrý pocit – je potřeba opatrnost, pevná pravidla a připravenost na to, že ne každý hraje fér.
