Článek
Být rodičem dospívajícího dítěte je často jako jízda na horské dráze. Jeden den se zdá, že všechno funguje – úsměvy, vtipy, společné chvíle. A druhý den se rodič cítí jako bankomat s nekonečnou zásobou peněz a služeb, kde se poděkování stává vzácnějším než padající hvězda. Nevděčný puberťák, který považuje za samozřejmé, že musí mít všechno, na co ukáže, není výjimkou, ale realitou mnoha rodin.
Proč se to děje?
Dospívání je období hledání vlastní identity a testování hranic. Dítě už není malé, aby si vystačilo s plyšákem a pohádkou, ale zároveň ještě nemá zkušenosti dospělého, aby chápalo hodnotu peněz, času či práce. Sociální sítě a tlak vrstevníků situaci jen zhoršují – každý chce nejnovější telefon, značkové oblečení nebo zážitky, které je možné sdílet online. Pokud to mají ostatní, proč by to nemělo mít i ono? A přece: když dostane to, co chce, vděk se často nekoná. Vždyť je to přece samozřejmost.
Rodič jako „služba all inclusive“
Mnoho rodičů se ocitá v pasti. Chtějí svému dítěti dopřát to nejlepší, aby mělo „lepší život, než měli oni“. Jenže postupně zjišťují, že čím více dávají, tím méně je jejich snaha oceňována. Pubertální „chci“ se stává normou a „děkuju“ mizí. Rodiče se pak ptají sami sebe: Dělám něco špatně?
Vděčnost se musí učit
Nikdo se nerodí s přirozeným smyslem pro vděk. Je to dovednost, kterou je třeba pěstovat. Pokud rodiče od malička dítě učí, že za věci i služby se děkuje, že nic není samozřejmé a že každý dárek stojí něčí úsilí, má dospívající větší šanci tuto hodnotu pochopit. Problém nastává, když se výchova podřídí principu „hlavně ať je klid“ – tedy raději ustoupit, než poslouchat hádky a výčitky.
Jak zlomit začarovaný kruh?
1. Stanovit hranice. Říct „ne“ není projevem necitlivosti, ale zdravého rodičovství. Dítě musí vědět, že existují limity.
2. Ukázat hodnotu věcí. Vysvětlit, kolik práce a času stojí nové boty nebo mobil. Někdy pomůže, když si puberťák část na vysněnou věc přispěje z brigády.
3. Podporovat vděčnost v praxi. Sdílet s dítětem okamžiky, kdy i rodič vyjadřuje vděk – za jídlo, za pomoc, za společně strávený čas.
4. Neřešit vše penězi. Dospívající potřebuje i hranice v přístupu k zážitkům a pozornosti. Důležitější než věci je pocit, že rodina funguje jako tým.
Naděje na změnu
I když se zdá, že puberťák bere všechno jako samozřejmost, není to navždy. Většina mladých lidí s odstupem času pochopí, kolik energie a lásky do nich rodiče vložili. Ačkoliv se v bouři dospívání slova „děkuju“ neříkají často, v dospělosti se mohou vrátit i s úroky – v podobě respektu, péče a opravdového uznání.
Závěr
Nevděčný puberťák je pro rodiče výzvou, ale není to konečný stav. Důsledná výchova, nastavení hranic a podpora vděčnosti mohou postupně změnit pohled mladého člověka na svět. Dospívající sice často působí, že bere vše jako nárok, ale právě pevný a laskavý rodičovský přístup mu pomůže jednou pochopit, že nic není samozřejmé.
