Článek
Jak jsem nachytal nevěrnou manželku
Když má člověk po boku partnerku, o níž si myslí, že jí může bezvýhradně věřit, je těžké připustit si, že by realita mohla být jiná. Moje manželka Jana měla poslední měsíce nový koníček – rybaření. Vysvětlovala mi, že ji uklidňuje sedět u vody a poslouchat šumění listí. Já, který jsem měl práci až nad hlavu, jsem jí to nevymlouval. Naopak jsem byl rád, že si našla něco, co jí dělá radost. Jenže brzy jsem si začal všímat, že se její „rybářské výpravy“ prodlužují, vracela se až k půlnoci a domů nikdy nepřinesla ani jedinou rybu.
Nejdřív jsem si říkal, že má prostě smůlu a nic nechytí. Jenže červíček pochybností už hlodal. Začal jsem se ptát, na jaké místo chodí, jaké má vybavení. Odpovědi byly vždycky vyhýbavé, občas se i zarazila. Zvlášť podezřelé mi přišlo, že měla vždy perfektně upravené vlasy a žádný zápach od vody ani ryb.
Jednoho večera jsem se rozhodl, že tomu přijdu na kloub. Když odešla se svou „rybářskou taškou“, nasedl jsem do auta a držel se nenápadně v odstupu. Místo k řece ale zamířila do okrajové části města, kde zastavila u menšího penzionu. Odtud jsem ji viděl, jak se vítá s cizím mužem – objímání, polibek. V tu chvíli mi došlo, že ryby s tímto rituálem nemají vůbec nic společného.
Byl to šok. Člověk si připadá jako v cizím filmu. Ale místo aby mě pohltila bezmoc, dostal jsem chuť jednat. Pomstu jsem neplánoval v afektu, chtěl jsem, aby byla promyšlená. Nechtěl jsem žádné skandály na veřejnosti, jen trefný úder, který si zapamatuje.
Další týden jsem hrál nic netušícího manžela. Choval jsem se mile, dokonce jsem jí koupil nové pruty a krabičku návnad – prý aby měla na rybách více úspěchu. Byla zaskočená, ale přijala je. Já mezitím v tichosti připravil plán.
Když znovu vyrazila „na ryby“, nechal jsem jí v autě malou kameru, která snímala, kam odjede. Až se vrátila, už jsem měl vše nahrané. Následující den jsem na náš jídelní stůl připravil kompletní „úlovek“ – vytisknuté fotky, návnady, nové pruty a k tomu velký talíř mražených ryb z obchodu. Když přišla domů, přivítal jsem ji slovy: „Dneska jsem taky lovil. A hele, něco jsem chytil.“
Její tvář zbledla. Už nemohla nic zapírat. Nečekal jsem omluvy, místo toho jsem jí klidně oznámil, že se balím a že náš vztah končí. Pomsta nebyla o křiku, ale o důstojnosti – věděla, že jsem ji odhalil dokonale, bez možnosti výmluv.
Od té chvíle jsem měl čistý stůl a sám pro sebe pocit, že jsem se nenechal vláčet lží. Ona přišla o manželství a já získal svobodu. A i když jsem se nikdy nestal vášnivým rybářem, vím jistě jedno: rybařina možná uklidňuje, ale největší úlovek mého života byl okamžik, kdy jsem nachytal vlastní manželku.
