Článek
Člověk si myslí, že život má pod kontrolou, že rande se domlouvají přesně, hodinky tikají a všechno má svůj řád. Já jsem si to tehdy myslel taky. Domluvené setkání, jasný čas, přesné místo. Dorazil jsem dokonce s předstihem, jak se na správného gentlemana sluší. Jenže ona – jak už to u žen bývá – pořád nikde.
Dal jsem jí akademickou čtvrthodinku. Pak ještě jednu, protože kdo ví, třeba nestihla tramvaj, možná zapomněla kabelku, anebo jen potřebovala čas navíc před zrcadlem. Ale když ani po půlhodině nikdo nepřicházel, začal jsem se smiřovat s tím, že dnešní večer strávím maximálně v doprovodu své vlastní kapsy.
A právě v tu chvíli, kdy jsem se rozhodl odejít, ke mně přistoupila neznámá slečna. Žádné okázalé příchody, prostě se jen zastavila, usmála a řekla, že si mě všimla, jak tu už nějakou dobu přešlapuji. Zeptala se, jestli na někoho čekám. Přiznal jsem, že ano – že mám mít rande. Ona na to jen pokrčila rameny a pronesla něco, co mi doslova obrátilo život vzhůru nohama:
„Tak co, nechcete jít radši na rande se mnou?“
Byl jsem překvapený, trochu zaskočený, ale zároveň fascinovaný její přímou odvahou. A tak jsem přijal. Vždyť co jsem mohl ztratit?
A tak to začalo. Nenápadně, nečekaně, úplně jinak, než jsem plánoval. Žádná pečlivě domluvená schůzka, žádné scénáře. Jen náhoda, drzost a úsměv, který mi utkvěl v paměti.
Od té chvíle uběhlo deset let. Deset let společných zážitků, cest, smíchu i každodenních maličkostí. A já se dnes s úsměvem vracím k tomu večeru, kdy jsem si myslel, že jsem byl „uloven“. Ve skutečnosti jsem totiž našel to, co jsem ani nehledal – a co bych už za nic na světě nevyměnil.
