Článek
Jako většinou jsem naskočil na poslední chvíli a hned poté se tramvaj trhavě rozjela, jakoby si říkala: „Dneska si na sebe nenecháme čekat!“ Lístek jsem měl v kapse, ale hlava byla úplně jinde. Na druhé straně uličky stála dívka, která mi hned padla do oka a věřte mi, rozsvítila by i noční linku.
„Tak tohle je šance,“ říkám si. Přisunul jsem se blíž, nahodil úsměv a spustil klasickou omáčku: kam jede, jestli taky nemá pocit, že staré tramvaje jsou spíš kolotoč než MHD, a že kafe v automatu na náměstí je trestný čin proti lidstvu. Smála se a občas pokývla hlavou, jako by potvrdila každý můj geniální argument. To mi stačilo, v tu chvíli bych jí byl schopen slíbit i roční kupon, jen aby to nepřestalo.
Jenže jak jsem se předváděl, lístek zůstal zapomenutý v kapse.
„Kontrola jízdenek,“ ozve se náhle. A já plný sebevědomí, že budu hrdina, kouknu po ní a říkám:
„Tak to jsme v pohodě, že?“
Ona se jen sladce usměje, vytáhne odznak a dodá:
„Ale já jsem ta kontrola.“
Myslel jsem, že se propadnu pod sedačku. Srdce mi bušilo, a ne jen proto, že jsem si uvědomil, že jsem totální hlupák. Podávám jí lístek, samozřejmě neoznačený.
„Vyřešíme to pokutou na místě, nebo bankovním převodem, kartou, či na pokladně Dopravního podniku?“ pronese s profesionálním klidem.
„A co takhle… kafe?“ vyhrknu zoufale, snažíc se působit, jako by to byl geniální obchodní návrh. Ona se jen zasmála a pokrčila rameny, jako by říkala: „Uvidíme, jestli jsi tak chytrý, jak se tváříš.“
Na chvíli na mě koukala, jako by zvažovala, jestli mám být pro výstrahu rovnou vysazen na další zastávce. Ale pak se pousmála:
„Tak dobře. Ale kafe bude až po tom, co mi zaplatíte pokutu.“
A tak se stalo, že jsem si koupil nejdražší rande svého života. Ale stálo to za to a přesně tak se zrodil příběh, který s radostí vyprávíme, kdykoli se nás někdo zeptá, jak jsme se seznámili. Nejprve se oba zasmějeme a pak vypravíme celý příběh o tom, jak se z flirtu stala pokuta… a nakonec rande.
