Článek
Když mě obejme, když se na mě podívá, všechno se zdá být správně. Ale pak přijde realita. Každý den, každá maličkost.
Nevaří. Neuklízí. Nezapojuje se do domácnosti. Někdy mám pocit, že vůbec nevidí, co všechno dělám. Jako by žila ve svém světě, kde platí jen její pravidla. Chce dělat to, co ji baví. Ale všechno ostatní – zodpovědnost, každodenní starosti, plánování – to nechává na mně.
Je spontánní, chaotická, někdy až sobecká. Na jednu stranu obdivuji, že je svobodná. Žije, jak chce, bez stresu, bez zábran. Ale na druhou stranu mě to ničí. Protože život není jen okamžik radosti. Život je sdílení, kompromisy, odpovědnost. A já to musím nést sám.
Stojím u plotny, uklízím, starám se. Každý večer se ptám: Proč? Proč to musí být jen na mě? Měl bych být šťastný, že ji mám. Ale nejsem. Často cítím, že žiji s někým, kdo mě vlastně vůbec nechápe.
Nejde jen o domácnost. Jde o její přístup k životu. Žije přítomností. Já myslím dopředu, plánuji, chci budovat. Často se střetáváme – její spontánnost proti mé potřebě pořádku. A já nevím, jestli to dokážu vydržet.
A přesto ji miluji. Miluji její smích, její energii, tělo, její blízkost. Ale někdy cítím propast. Ne mezi námi jako lidmi, ale mezi našimi světy. Každodenní realita je pro mě boj. A ona to nevnímá.
Jsem zmatený. Chci ji, chci být s ní, chci věřit, že to půjde. Ale frustrace roste. Každý den víc. Nevím, jak smířit lásku s realitou. Nevím, jestli dokážu žít s tím, že nebudeme sdílet běžný život.
A tak přemýšlím, neustále. Možná čas ukáže, zda se naučím smířit s tím, jaká je. Nebo přijde den, kdy si přiznám, že láska nestačí.
