Článek
Když se večer vrátila domů moje žena, hned jsem poznal, že je něco jinak. Byla zadumaná, téměř nemluvila. Po chvíli si ke mně sedla a začala vyprávět, co se stalo.
„Víš, dneska jsem byla s Janou… a ona se mi svěřila, že ji přítel bije,“ řekla tiše.
Seděla vedle mé ženy a brečela. Slzy jí stékaly po tváři, a přitom se snažila slovy zachytit všechno, co v sobě dlouho dusila. Vyprávěla o hádkách, které končí násilím, o omluvách, které přicházejí hned po útoku, a o tom, že stále věří, že tentokrát to bude jiné. O strachu, který ji svazuje, o pocitu, že když odejde, zůstane úplně sama. Přiznala, že i když bolest, kterou každý den snáší, je nesnesitelná, nechce opustit člověka, kterého stále miluje – a že ten strach z osamění je pro ni silnější než fyzická i psychická bolest.
Moje žena mi vyprávěla, jak těžké bylo sedět vedle ní a jen naslouchat. Nemohla jí říct: „Okamžitě odejdi“, protože věděla, že tak jednoduché to není. Jana potřebovala, aby jí někdo věřil, aby cítila, že její pocity mají váhu, že její strach je pochopitelný a legitimní.
„Snažila jsem se jí hlavně naslouchat,“ řekla mi. „Ujistit ji, že to není její vina. Nabídla jsem jí, že kdykoli může přijít k nám, kdyby se cítila v ohrožení. Povídaly jsme si i o organizacích a linkách, které jí mohou pomoct, ale hlavně jsem chtěla, aby věděla, že není sama.“
Vyprávěla mi, že Jana během setkání několikrát zavřela oči a snažila se uklidnit. Bylo vidět, jak je zmatená a vyčerpaná – a přitom v ní stále hořela naděje, že jednoho dne může být její život jiný.
Ten příběh nekončí happy endem. Jana pořád zůstává se svým partnerem. Ale už o tom nemlčí. A moje žena jí ukázala, že má někoho, kdo stojí při ní, kdo naslouchá a věří jí, i když ona sama ještě nemá sílu udělat krok, který by ji mohl zachránit.
Seděli spolu ještě dlouho, mlčely, obě ponořené do myšlenek. A přesto v tom tichu byla síla – síla, že někdo opravdu slyší, co se děje, a že někdo stojí po její straně.
