Článek
V tu chvíli se mi rozzářily oči. Jako bych v ní viděl sám sebe, když jsem snil o nebi, o volnosti a o křídlech, která člověka vynesou vysoko nad krajinu. Ta touha mě okamžitě chytila za srdce.
Jenže sotva jsem to doma nadšeně zmínil, narazil jsem na chladnou sprchu. Moje žena létání nesnáší. Stačí jí jen představa, že by dítě usedlo do kabiny větroně, a sevře se jí žaludek. A já ji chápu – strach je přirozený. Každý rodič se obává o bezpečí svého dítěte.
Přitom já vím, že létání na větroni není žádné bezhlavé dobrodružství. Dnešní aerokluby fungují profesionálně, s přísnými pravidly a zkušenými instruktory. Výcvik je postupný, nic se neuspěchává. Riziko samozřejmě existuje – stejně jako v autě na silnici – ale vím, že se s ním pracuje zodpovědně.
A tady vzniká napětí: na jedné straně touha podpořit dceru, aby měla odvahu zkoušet velké věci. Na druhé straně obava ženy, která se létání bojí, protože jí připadá nepředstavitelné svěřit vlastní dítě do rukou křídel a větru.
Říkám si, že nejlepší bude vzít ji přímo na letiště. Ne na let, jen se podívat. Potkat instruktory, vidět klid, s jakým se tam pracuje, slyšet, jak se učí začátečníci. Možná pak strach nebude tak všepohlcující.
Ale možná je to celé i něco víc. Není to jen o větroni. Je to o chvíli, kdy dítě začne hledat svou cestu, a my rodiče musíme balancovat mezi ochranou a svobodou. V tom malém slovíčku „chci“ se skrývá touha po nezávislosti, po nadhledu, po něčem, co ho přesahuje.
A tak se učím přijímat, že sny našich dětí nejsou jen naše sny. Jsou jejich. My je můžeme doprovázet, vysvětlovat, někdy brzdit a jindy povzbuzovat. Ale nakonec musíme najít odvahu – možná větší než potřebuje samotný pilot při startu.
