Článek
Z odpolední směny jsem chodila domů zkratkou přes malý lesík. Ta cesta byla krátká, ale měla své kouzlo – vůně pryskyřice, šepot listí a klid, který jsem nikde jinde nenacházela. Slunce pomalu klesalo za obzor a zlatavé paprsky se prodíraly mezi stromy, vrhaly dlouhé stíny a měly v sobě něco tichého a uklidňujícího. Každý krok po mechem pokrytých cestičkách mě naplňoval pocitem bezpečí a jakési podivné pohody, která se dala jen těžko vysvětlit.
Jednoho večera se ale les proměnil. Uprostřed pěšiny mě zastavil neznámý muž. Vzduch ztěžkl a stromy zůstaly němými svědky. Co se stalo potom, změnilo všechno – a z cesty, která bývala bezpečím, se stala hranice mezi tím, kým jsem byla, a kým jsem se musela stát.
Dlouho jsem se lesu vyhýbala. Stačilo pomyslet na jeho ticho a srdce mi sevřel chlad. Ale nakonec mě to místo začalo přitahovat zpět. Ne kvůli pohodlí, ne kvůli zkratce – ale kvůli tomu, že jsem nechtěla, aby navždy patřilo jen té jediné vzpomínce.
Poprvé jsem šla se strachem, s těžkým dechem a očima, které hltaly každý stín. Každý šramot větve mě nutil k zastavení, každý závan větru byl varováním. Ale cesta byla prázdná. Jen vítr se otíral o koruny stromů a kroky se mi ztrácely v mechu. Muž tam nebyl.
Začala jsem se tam vracet znovu a znovu. S každým krokem jsem čekala, jestli se objeví – a zároveň jsem věděla, že chci, aby se neukázal nikdy. Les se nezměnil, byl pořád stejný. To já byla jiná.
Teď, když mezi stromy procházím, cítím pořád napětí, ale i zvláštní sílu. Ten muž už nikdy nepřišel. Ale já ano – a v tom je můj tichý triumf.
