Článek
Kdysi dávno, v dobách, kdy pojem fastfood u nás ještě nikdo neznal, kralovala městům instituce jménem bufet. Bylo to něco jako dnešní rychlé občerstvení – jen s tím rozdílem, že místo kelímku s logem jste dostali sklenici, a místo burgeru chlebíček s vajíčkem. Ráj studentů, důchodců, pracujících, a také zvláštní kasty lidí, kterým se říkalo „bufeťáci“. Ti měli zvláštní dar – dokázali být v bufetu doma tak, že jste si nebyli jistí, kdo je tu host a kdo majitel.
Do takového bufetu jsem jednou zavítal i já. Dal jsem si chlebíčky – klasiku, která nikdy nezklame. Položil jsem si je na volné místo a vyrazil pro pivo, protože co je jídlo v bufetu bez piva? Jen taková poloviční radost.
Jenže když jsem se prodral davem zpět, čekal mě šok. U mého talíře stál pán a s naprostým klidem se cpal mým chlebíčkem.
Zůstal jsem stát jak opařený. Chvíli jsem váhal – mám mu něco říct? Nakonec jsem to vyřešil po česku: vzal jsem si taky jeden a začal ho jíst.
Pán na mě hodil letmý pohled a pronesl:
„Jestli máte hlad, klidně si dejte i ten poslední.“
Pak v klidu odešel, jako by se nechumelilo.
Jak odešel, já na stole za ním uviděl svůj skutečný talíř s chlebíčky. V tu chvíli jsem měl dvě možnosti: buď se propadnout hanbou pod zem, nebo se začít smát. A protože zem se nikde neotvírala, nezbylo než se smát.
Jenže tragikomedie tím neskončila. Rozhodl jsem se pánovi omluvit, ale v tom lidském mraveništi zmizel. Vrátil jsem se tedy ke svým chlebíčkům… jen abych zjistil, že si na nich už spokojeně pochutnává jiný bufeťák.
A tak jsem tehdy pochopil velké pravidlo bufetů: kdo zaváhá, nežere.
Od té doby si jídlo v bufetu nikdy nenechávám bez dozoru – a občas se při tom směju sám sobě, protože nikdy nevíte, kdo bude další bufeťák.
