Článek
Měl jsem plný vozík. Když jsem začal vykládat věci na pás, zůstal jsem stát jako opařený. Mezi potravinami se objevily položky, které jsem nikdy do vozíku nevložil. Zmateně jsem je odsunul a řekl pokladní: „Tyhle nejsou moje, já je nechci.“
Místo pochopení přišla ledová sprcha:
„Pane, když na to nemáte, tak si to nemáte nabírat.“
Rudl jsem studem. Za mnou fronta lidí okamžitě zpozorněla. A polohlasné poznámky, které jsem zaslechl, mě ještě víc zahanbily:
„No jo, to je klasika – u pásu si to rozmyslí.“
„Nejdřív si to nabere, pak dělá scény.“
„Tak proč to dával do vozíku?“
Cítil jsem, jak se na mě lepí jejich posměch. Najednou jsem měl pocit, že se celá prodejna spikla proti mně. Jen já věděl pravdu – s těmi věcmi opravdu nemám nic společného.
Nakonec jsem trval na přivolání manažera. Ten si prohlédl kamerový záznam – a odhalil pravdu: dva puberťáci se bavili tím, že házeli cizím lidem do vozíku různé položky. Tentokrát se bavili na můj účet.
Manažer mi dal za pravdu a přikázal pokladní, aby se mi omluvila. Jen mě ale mrzí, že tu omluvu neslyšeli ti zákazníci, kteří měli své nemístné poznámky. U nich totiž zůstanu navždy ten, co „si to nabere“, ale na zaplacení nemá.
