Článek
Otevřel jsem dveře. A tam stála ona.
Žena kolem třicítky, promočená, oči rozšířené strachem. Kabát měla rozepnutý, dlaně roztřesené.
„Pusťte mě dovnitř,“ vydechla.
První myšlenka: past. Druhá: jestli ji nechám venku, může se jí něco stát.
Než jsem stihl cokoli říct, ohlédla se přes rameno. Po cestě mezi lampami jsem zahlédl siluetu muže, jak se pohybuje příliš rychle, příliš cílevědomě. V tu chvíli jsem ji zatáhl dovnitř a zabouchl dveře.
Opřela se o zeď a zhluboka dýchala. „On mě pronásleduje… od nádraží,“ řekla mezi vzlyky.
Chtěl jsem se ptát víc, ale koutkem oka jsem zahlédl pohyb venku. Někdo se snažil držet ve stínu, matně jsem zahlédl jeho postavu, jak se přikrčila za stromem naproti domu. Byl tam. Čekal.
Adrenalin mě nakopl. Popadl jsem telefon a zavolal policii. Hlas operátorky byl klidný, ale pro mě to byly nekonečné minuty, než se ozvalo vzdálené houkání sirén.
Postava venku to slyšela taky. A pak se rozběhla pryč do noci.
Policisté dorazili vzápětí a ženu odvedli do bezpečí. Dozvěděl jsem se, že cestovala vlakem, a ten muž ji začal obtěžovat už během jízdy. Snažila se ho setřást, ale marně. Kdybych jí neotevřel, možná by to skončilo mnohem hůř.
Když odešla s policisty, byt se ponořil do ticha. Zůstal jsem stát u dveří, sám a neklidný, ale s vědomím, že tentokrát jsem se rozhodl správně.
A pokaždé, když od té doby slyším zaklepání, mi srdce na okamžik vynechá. Už vím, že za dveřmi nemusí stát jen pošťák se zásilkou.
