Článek
Byla krásná. A věděla to. Když vstoupila do baru, hlasy se ztišily a pohledy mužů se na ni upřely. Usmála se a přistoupila ke skupině, kde čekal jeden z jejích nápadníků.
„Ahoj, přijdeš si k nám sednout?“
„Možná…“ odpověděla, přičemž už měla oči upřené na někoho jiného.
Jeden byl příliš obyčejný, druhý moc hodný, třetí nudný až k zemdlení. Každého odmítla s lehkostí a úsměvem, který muži mylně chápali jako slib. „Počkej, až přijde ten pravý,“ šeptala si. A zatímco ona přebírala, život ostatních pokračoval.
Jednou seděla naproti muži, který ji rozesmával. Když se ho zeptala na jeho sny, odpověděl s nadšením. Ona jen zakroutila hlavou: „Příliš obyčejné…“ a odešla, aniž by vysvětlila proč.
Další rande: Muž, který ji pozorně poslouchal a byl až příliš starostlivý. „Mohl bych ti pomoct s tím projektem?“ zeptal se jemně. Ona se zasmála: „Příliš dokonalý…“ a zmizela, zatímco on jen nechápal.
Jindy: Večerní procházka parkem, pouliční lampy házely měkké světlo na jejich tváře. Muž, který ji dlouho obdivoval, se odvážil: „Myslím, že bychom mohli být spolu šťastní.“ Ona se usmála, ale po chvíli jen kývla a šla dál. Její srdce hledalo dokonalost, kterou nikdo nedokázal nabídnout.
Po třicítce se objevila první varování: kolegyně vyprávěly o svých dětech a rodinách. „Už bys měla taky zpomalit,“ radila jedna z nich. Ona se usmála a šla dál. Po čtyřicítce zůstali jen zoufalci a muži, na které by se dříve ani nepodívala – ale ani ti se už dnes za ní neohlédli.
Večer co večer seděla sama v prázdném bytě, s lahví vína a telefonem v ruce. Přemítá o svých bývalých nápadnících – jak je možné, že všichni mají rodiny a ona zůstala sama. Ironicky si připomíná, že kdysi mohla být jednou z nich. Teď je jen krásná víla, o kterou už nikdo nestojí.
Krása otevře dveře, ale neudrží je navždy otevřené. A život? Ten nemá slitování. Marnivost nikdy nevyjde z módy.
