Článek
Byli jsme spolužáci na vysoké škole. Ona – královna večírků, hvězda každé akce, vždy obklopená houfem obdivovatelů. Já nenápadný, tichý, prakticky neviditelný. Možná ani nevěděla, že existuji. Sedával jsem v posluchárnách v zadních řadách, psal si pečlivé poznámky a večery trávil u knih. Zatímco ona tančila, já studoval.
Školu jsem dokončil s červeným diplomem. Moje diplomová práce mi otevřela dveře k pracovní nabídce, o které se mi ani nesnilo a tam začala moje profesní cesta. Tvrdá práce, disciplína a pár správných rozhodnutí mě po pár letech posunuly až do vedení společnosti.
Uběhlo pět let. Na třídním srazu jsem ji znovu uviděl. Zář už neměla tak oslnivou, přesto působila sebejistě – vedoucí oddělení v oboru, který byl tomu mému velmi blízký. Povídali jsme si spíše zdvořile, ale brzy jsem na celou scénu zapomněl.
Pak se mi ozvala. Týden po srazu přišla zpráva – jestli bych nepřijal pozvání na kávu, že má pár pracovních nápadů a ráda by znala můj názor. Překvapilo mě to. Ale proč ne? Kdysi by mi i jediná její věta připadala jako splněný sen.
Sešli jsme se v kavárně. Mluvila hodně, já poslouchal. O práci vlastně ani nešlo – místo toho mi vyprávěla, jak mě prý na škole obdivovala, jak jsem jí připadal nedostupný. Nevěřil jsem vlastním uším. Já, ten neviditelný, o němž jsem si myslel, že jej nikdo nebere vážně. A přece…
Jenže brzy přišla jiná témata. Stěžovala si na své kolegy, na to, že ji nikdo nechápe, že to má v životě složité. A nakonec, trochu mezi řečí, vyslovila to, co bylo jádrem celé schůzky:
„Nemohl bys mi u vás zajistit dobrou pozici?“
Ztuhl jsem. Vysvětlil jsem jí, že u nás platí pevné pravidlo – každý musí začít na nižší pozici, prokázat schopnosti, a teprve pak se posunout výš. A že ani já, ředitel společnosti, nemůžu tuhle zásadu obejít.
V tu chvíli se její tón změnil. Z tváře se vytratil úsměv a vzápětí vybuchla:
„Tak proč jsem s tebou vůbec ztrácela čas?!“
Než jsem stačil cokoliv říct, prudce vstala a odešla. Seděl jsem tam sám, šálek kávy přede mnou už vychladlý, a přemítal. Vzpomněl jsem si na roky mlčení na škole, na svou někdejší nejistotu i na její oslňující svět. Teď se role obrátily. A já si s podivnou směsí smutku i úlevy uvědomil, že některé sny je lepší nechat v minulosti.
