Článek
Myslel jsem si, že jsme na stejné vlně, že plánujeme budoucnost společně. A pak přišlo to ráno, které všechno změnilo.
„Víš… chtěla bych dítě,“ řekla tiše, a já se usmál — až do chvíle, kdy dodala: „Ale ne s tebou.“
Slova se mi zakousla do hlavy jako ledový nůž. Chvíli jsem jen stál, neschopen cokoliv říct. Jak je možné, že žena, která plánuje život se mnou, plánuje zároveň dítě s někým jiným?
Bylo to jako by někdo najednou otočil svět naruby. Každý její dotek, každý úsměv, každý okamžik, který jsme spolu prožili, byl najednou obarven stínem něčeho, do čeho nejsem vpuštěn. Stál jsem tam, miloval ji, a přitom jsem byl vyřazen z její nejhlubší touhy.
Bojím se jí zeptat. Bojím se odpovědi, protože vím, že bych to možná neunesl. Ale musím to vědět. Proč? Proč život se mnou, ale dítě s někým jiným?
A přesto ji miluji. Přesto chci být s ní, držet ji za ruku, smát se s ní, plánovat společné chvíle. Ale hluboko uvnitř cítím prázdné místo, které nikdy nenaplním. To místo, kde by mohl být náš společný život — úplný, spojený i s dítětem.
Stojím teď na rozcestí. Srdce mě táhne k ní, k její blízkosti, k lásce, kterou k ní cítím. Ale mysl mě táhne jinam — k vlastní rodině, k dítěti, které bych mohl držet v náručí a volně milovat.
Nevím, co udělám. Nevím, jestli zůstanu, nebo odejdu. Nevím, jestli dokážu milovat někoho tak, že budu stát stranou její nejhlubší touhy.
A tak zůstávám v tichu, zmítán mezi láskou a touhou po vlastním životě. Vím jen jedno: moje srdce je rozpolcené, a žádná odpověď, žádné rozhodnutí se nezdá být úplně správné.
