Článek
Zní to možná lákavě, ale rozhodně ne pro chlapy, kteří by stáli za více času, než je večeře nebo pár vět. No a to jsem přesně já. Z původní myšlenky, že toho „božského“ najdu na ulici, sešlo. Ulice není místem, kde se v dnešní době dá reálně seznámit. Fajn, děti mi doporučily seznamku - dle jejich slov jednu z nejznámějších a já se rozhodla jít své lásce naproti. Vložila jsem fotky takhle jednou k večeru, vytvořila popis, jasně říkající, co bych ráda, a šla spát. Ráno mi na telefonu naskočilo upozornění, že je třeba ověřit, že jsem to skutečně já. Takhle, většina starších ročníků mi dá za pravdu, že vstáváme klidně v pět hodin, i když je víkend. Tak i já se v tuto dobu probudila a rozhodla se, že tedy ověřím svůj učet. Zaměřila jsem svůj obličej do vyznačeného místa a zmáčkla tlačítko. Super, vše zmáknuto bez pomoci dětí. V tu chvíli jsem nepřemýšlela nad tím, že po ránu to po 45tém roce není úplně ono. Jaký šok nastal, když mi přišlo upozornění, že jsem na černé listině, protože se můj obličej neshoduje s fotkou, kterou jsem nahrála. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a přemýšlela nad tím, proč jsem se alespoň neučesala. Výsledek, navždy zablokovaný účet na seznamce a návštěva kadeřníka (-dva tisíce Kč). Mé naproti lásce úplně nevyšlo a ještě jsem byla chudší.
Dobře, pokus číslo dvě - jiná, zde velmi známá seznamovací aplikace. Tady už jsem se vyvarovala ověřování po ránu a úspěšně proběhla registrace. No, díky Bohu. Musím uznat, že mi to přišlo velice zábavné a zajímavé. Výběr neuvěřitelný. Šla jsem na to od lesa a řekla si, že nebude probíhat žádné dlouhé vypisování, protože lidé mohou lhát. A vyrazila na první rychlé rande. Držela jsem se jisté rady, že má raději někam vyrazit autem, než sdělovat, kde bydlím, aby mě dotyčný nabral a věděl tak, kde mě najít. Když už jsem přijížděla na smluvené místo, viděla jsem, že tam rozhodně nestojí člověk, který byl na fotografii. Nebo takhle, on tam stál, jen měl + 20 let a + 50 kg. A někdy plus prostě není takové plus, jaké bychom si přáli. Stejně jako v tomto případě. Od první chvíle mi hlavou létala myšlenka, zda toto komentovat, nebo ne, a co si vymyslet, abych mohla rychle pryč. Zastavila jsem, vystoupila, podala ruku se slovy, ahoj, Péťa. Dotyčný podal ruku mně, usmál se a já zůstala konsternována, že mu chybí přední zub. Tak mě to udivilo, že jsem jen pronesla: „Ty nemáš zub?“ Na to dotyčný, čekající horoucí lásku, odpověděl: „Promiň, já jsme si vypšiknul korunku.“ Zůstala jsem jen v údivu zírat a doplnila to otázkou: „Jako dneska?“ A odpověď byla: „Ne, před půl rokem.“ V hlavě x myšlenek ve stylu - jak půl roku, proč půl roku chodí bez zubu, proč lhal, proč dává jiné fotky a podobně. Zkrátím to. Takhle rychle z Prahy jsem doma pod horou Říp ještě nebyla. Na dotaz dětí, jak moc jsem si rande užila, jsem odpověděla, že nikdy více a společně jsme se zasmály. A jak jinak, samozřejmě vyrazila na další za pár týdnů. Ale to zase někdy příště.
