Článek
Národ si odbyl jednu z mála možností, jak projevit svou demokratickou vůli a může si dát zase pohov. Rozjitřené vášně mohou vychladnout – chce se říct díky bohu. Možná konečně prozřeme a zjistíme, že chleba díky výsledkům prezidentských voleb levnější nebude, ranní tramvaj bude stejně přecpaná, ulice stejně špinavé a vzduch v našich městech stejně smradlavý jako začátkem ledna 2023. Naše zadlužení neklesne, bytů nepřibude a Evropa bude stále na pokraji sebedestrukce. Možná si i uvědomíme, že prezident s tím za pět let ve své funkci nezmůže vůbec nic, ani kdyby třeba chtěl. Kdybychom čistě hypoteticky volby prezidenta bývali zazdili a jeho místo zůstalo prázdné, možná bychom se divili, že se vlastně nic tak hrozného nestalo.
Drobnou úpravou ústavy by se stanovilo, že vláda se nejmenuje, ale vzniká automaticky podle výsledku parlamentních voleb. Kdyby si to předseda vlády moc přál, mohl by se jet nechat pomazat třeba do Vatikánu nebo do Bruselu. Soudce by jmenoval ministr spravedlnosti, profesory předseda Akademie věd, zahraniční návštěvy by vítal premiér nebo ministr zahraničí, milosti by mohl rozdávat třeba předseda Ústavního soudu nebo občanská komise. Různých vánočních a novoročních projevů je v poslední době stejně tolik, že je nestíháme poslouchat. Ani turisty nějaký prezident moc nezajímá (vždyť nemá korunu ani pořádný kostým). Naopak, vystrnaděním prezidentské kanceláře by stát ušetřil a Správa Pražského hradu by mohla pro turisty zřídit novou trasu, čímž by získala další prostředky na údržbu. Nebo by se kanceláře daly předělat na sociální bydlení.
Samozřejmě si dělám trochu legraci. Zajímavé ale je, že zrovna prezidentské volby, tedy z hlediska směrování rozvoje naší země ty nejméně podstatné, mají největší mobilizační efekt a dokážou vyvolat ty nejvyhrocenější reakce občanů. Kam se hrabe schůze bytového družstva nebo společenství vlastníků – ani vlastní majetek lidi nedokáže tak moc zaujmout a vzrušit. Je to samozřejmě polarizačním efektem prezidentských voleb a jejich formátem blízkým talentové show – nutno dodat, že letos s obzvlášť trapným scénářem a bez talentů, ale co už.
Škoda, že se lidi stejně jako pro prezidentské volby nedokážou nadchnout a rozvášnit ohledně záležitostí, kde se, jak se říká, skutečně láme chleba. Je přípustný státní rozpočet se schodkem 300 miliard? Zaslouží si ústavní činitelé nárůst platů o 13 %? Má se znárodnit ČEZ? Má se zvýšit věk odchodu do důchodu? Mají se poslat stíhačky Ukrajině? Mají se vysokorychlostní tratě vyhnout Olomouci a Plzni? Postavit gigafactory v Líních, nebo ne? Jak má vypadat nový železniční most přes Vltavu? To všechno jsou otázky, které, dovolím si tvrdit, mají hmatatelnější dopad na životy lidí než to, kdo se na pět let uvelebí na Pražském hradě. A přeci, občané nemají prakticky žádnou možnost, jak tyto záležitosti během volebního období ovlivnit.
Mocní vám řeknou, že se jedná o vysoce odborné problémy, které mohou rozřešit jen fundovaní odborníci či zasvěcení politici. Dodají, že to stejně málokoho zajímá a málokdo na to má nějaký názor. Nehledě na to, že konat referendum ke každé takové otázce by bylo nehorázně drahé. A tak musíme spoléhat na naše zvolené zástupce, že tyto a jiné zásadní problémy rozseknou za nás. To by bylo celkem v pořádku, kdyby ke všem těmto strategickým rozhodnutím dříve zaujali jednoznačné stanovisko ve svém volebním programu či aspoň za svá rozhodnutí nesli skutečnou, nejen jejich oblíbenou politickou (nijakou) odpovědnost. Ale nic takového se ve většině případů nekoná. Zvolený politik má minimálně na čtyři roky klid a nohy v teple. Pokud se tedy potupně nenechá chytit v síti protikorupční nebo mravnostní policie.
Bylo by krásné, kdyby se leckdy fanatická posedlost voličů z prezidentských voleb dala přetavit v trvalý zájem a péči o věci společného, tedy veřejného zájmu. Obávám se ale, že nás, tak jako mnohokrát předtím, čeká návrat k všeobecné letargii – tolik vyhovující komukoli, kdo je zrovna u moci. Tedy to vše až do chvíle, kdy nás náš drahý stát znovu povolá k tomu, abychom vybrali, který prezidentský uchazeč má nejhezčí knír, nejtužší hřbet a největší naději, že si nesplete příbor, nezkazí přípitek, podání ruky cizímu velvyslanci či jinou podobnou zapeklitost. To pak zase bude mezi Čechy mela – stovky a tisíce rozkmotřených bratrů a rozbratřených kmotrů – a miliony na kampaně a sázky potečou proudem.
