Článek
Když někdo moc mluví, říkáme, že blafe. Když plácá zbytečnosti, říkáme bla bla bla. Není to o vzdělání, ale o potřebě být slyšet. Blafou i vysokoškolsky vzdělané osoby, celebrity, politici, umělci, sportovci… Blafou lidé se dvěma tituly, i lidé, kteří dokončili s nezměrným úsilím pouze základní školu. Jdete do krámu a před ním blafe paní do mobilu. Za půl hodiny jdete ven z krámu a ta paní stále ještě hovoří. Moudří lidé víc mlčí, než mluví. Potřebují slyšet ostatní, aby se dozvěděli nové věci. A také dlouhou novou tramvaj, která jezdí rychle a tiše. Život máme jen jeden a je docela hezký.
Kdyby všichni blafající museli v jednom okamžiku umlknut, bylo by na světě víc ticha a méně prázdných slov. A určitě i méně nepochopitelných a zbytečných úmrtí. Chodím se psem do lesa. Tam je ticho nabité zvuky života a nikdo neblafe. A když náhodou ano, stačí poodejít. Jestli tam ta dívka bude za hodinu a půl, až se budu vracet domů, bude mi jí dost líto. Snad přežije aspoň do maturity. Pes potřebuje pohyb a při pohybu se špatně mluví. Za chvíli už neudýcháte ani malý kopec. Když jste tiše, slyšíte káni nad hlavou, ptáky, šplouchání potoka, vlak, vyjíždějící ze Staré Ruzyně, i kolo, kterému je na úzké pěšině třeba uhnout. V táhlém kopci slyšíte svůj dech a své srdce. Tuf tuf, tuf tuf, tuf tuf. I to jsou zvuky života. Svědčí o tom, že žijete a spoustu hezkého máte ještě před sebou.
Máme dar řeči, abychom spolu mluvili. Ale nic se nesmí přehánět. A ticho léčí. Prázdná slova jsou zbytečná a zvětšují prázdno mezi námi. A zlá rozmnožují zlo. Američtí Indiáni říkají - vyřčené slovo je vystřelený šíp. Nelze je vzít zpátky. To je moudré. Tolik slov a těch nejkrásnějších ubývá. Říkáme je tomu, koho máme rádi. Maminka dítěti, zamilovaný kluk své dívce, babička vnoučeti. Zapomínáme poděkovat, povzbudit, pochválit. Pozdravit souseda, který nás cestou na autobus pozdravil první. To je škoda. Příště třeba už nepozdraví.
