Článek
Mýtické postavy jsou nesmírně důležité pro identitu národa nebo velké skupiny lidí. Tyto postavy následují tisíce a miliony následovníků. Je to s nimi trochu jako s perlou. Někde uvnitř je jako pravda a skutečná osobnost šedivé zrnko písku. Na to se nabaluje perleť mýtů, až původní realita zcela zmizí.
V našem kulturním prostoru víme o třech mýtických postavách prvního řádu. Je to Ježíš Kristus, Mohamed a Buddha. V jiných kulturách jsou jiní, u nás méně známí, jako byl Mistr Konfucius, ale to nebudeme řešit.
U nás máme mýtické schéma Ježíše Krista. Hlásal pravdu, byl zrazen (Jidášem) a podstoupil mučednickou smrt.
Toto je velice nosné schéma, které se v Evropě často napodobuje.
V Anglii mají mýtického Krále Artuše, který byl spravedlivý, byl zrazen manželkou Guinevrou a rytířem Lancelotem a nakonec umírá.
Ve Francii mají postavu Johanky z Arku. Boží spravedlivá bojovnice zrazena svými blízkými a následovala mučednická smrt na hranici.
Toto schéma se uplatňuje i v zemích Českých.
Svatý Václav zrazen bratrem Boleslavem mučednicky umírá u dveří kostela ve Staré Boleslavi.
Svatý Václav byl ovšem hodně spjat s křesťanstvím a to po době Karla IV., kdy církev a kláštery vlastnily obrovské rozlohy půdy, přestal být úplně tím prvým otcem národa. Bylo proto potřeba získat další mýtickou postavu. Tou se stal Jan Hus. Opět klasické „Ježíšovské“ schéma. Hlásá pravdu, je zrazen císařem Zikmundem a podstupuje mučednickou smrt.
Husitský mýtus vládne v Čechách až do druhé světové války a Češi se jmény Husa a Žižky byli ochotni umírat v opevněních a v kabinách stíhaček nad Británií stejně jako v Ruských stepích.
Po válce se nám Rusové pokoušeli vnutit své mýtické figury Lenina, Stalina, později se snahou přenést na českou figuru – kdo pamatuje kapitána Otakara Jaroše, hrdinu Sovětského svazu? Proti pilotům z bitvy o Británii Rusové postavili „opravdového člověka“ Alexeje Meresjevova, který bojoval jako stíhací pilot bez nohou. Nefungovalo to.
Dnes žádní Češi do války za knížete Václava ani Jana Husa nepůjdou. Chce to další postavu, nebo postavy, které by bylo možno obalit mýtem. Zdá se, že teď se buduje kult dvojjediného spravedlivého Gabčíka a Kubiše.
Je to opět dle klasického a funkčního schématu „Ježíš“. Dva spravedliví v boji proti zlu reprezentovanému Reinhardem Heydrichem provedou hrdinský čin, poté prchnou, jsou zrazeni Čurdou a najdou hrdinskou mučednickou smrt v katakombách. To by fungovat mohlo. Kolik mladých mužů bude poslouchat tento příběh se slzami v očích a bude doufat, že něco takového potká i je a po úspěšném atentátu na zlého Putina najdou hrdinskou smrt? Nebo když ne atentát tak alespoň hrdinsky bojovat za Prahu někde v Ukrajinském zákopu?
Petr Pavel, Řehka a spousta dalších figur budou dnes řečnit a řečnit a třeba dosáhnou svého. Užijme si to. Být při budování a vytváření mýtu se povede jednou za několik set let. Už se kolem tohoto mýtu shromažďuje falanga, která se vrhne na každého, kdo se o tom atentátu odváží říci cokoli, co nebude zbožné vzývání hrdinu s očima upřenýma k obloze a nebeské bráně.
