Balancování mezi vírou. Francouzský král Jindřich IV.

Dne 14. května 1610 projížděl pařížskými ulicemi směrem od královského paláce Louvru, který byl již po mnoho generací hlavním sídlem francouzského panovníka, královský kočár. Stárnoucí král Jindřich IV. mířil na návštěvu svého předního rádce a ministra Maximiliána de Béthune, vévody de Sully, stiženého prudkou nemocí. Králův doprovod byl nevelký. Kromě několika ozbrojenců však kočár po celou dobu od bran Louvru sledoval ještě jeden člověk, učitel François Ravaillac.

Tento horlivý, fanatický a psychicky narušený katolík, v posledních letech často pronásledovaný vizemi a bludy o antikristovy Jindřichu IV., pojal již před časem úmysl krále zabít. Jindřich IV. sice přestoupil ke katolické víře, nicméně v mládí byl silně ovlivněn a vychován v protestantské hugenotské víře skrze svoji přísně protestantskou matku Jeanne d'Albret. V očích Ravaillaca tedy nebylo pochyb o skutečném smýšlení krále. Pravděpodobně ani nebyl daleko od pravdy.

Kočár zanedlouho dorazil do úzké uličky rue de la Ferronnerie v těsné blízkosti největšího pařížského Hřbitova neviňátek (Cimetière des Innocents). V jeden okamžik však cestu kočáru zatarasily povozy, které ucpaly ulici zřejmě v důsledku příprav na korunovaci královny Marie Medicejské. Králův doprovod byl nucen zastavit. Přihlížející oči vytušily příležitost, Ravaillac hbitě vyklouzl z procházejícího davu, rychle vyskočil na pravé kolo povozu a bez zaváhání uštědřil nic netušícímu králi dvě rány dýkou.

Vypukla panika. Král byl mezi lidmi natolik oblíben, že užaslý dav při pohledu na tuto událost okamžitě Ravaillaca obestoupil a začal lynčovat. Teprve stráže z králova doprovodu rychle zareagovaly a vraha okamžitě zadržely ještě předtím, než by se o jeho konec postarali královi poddaní. Kočár se rychle otočil a zamířil zpět do Louvru, kde však byl král prohlášen za mrtvého.

Pro Ravaillaca by však lynčování davem bylo milosrdnější než jeho další osud. Následovala totiž jedna z nejkrutějších zaznamenaných poprav, zahrnující spálení ruky, která bodla krále, vařící sírou, trhání kusů masa rozžhavenými kleštěmi, nalévání žhavého olova, oleje nebo pryskyřice do otevřených ran, trhání končetin za pomocí koně a následné vhození ještě žijícího torza zmučeného těla do plamenů ohně.

Dětství a mládí poznamenané náboženskými válkami

Balancování mezi vírou ovlivňovalo život nejen Jindřicha, ale většiny obyvatel Evropy. Reformace a náboženské války, přijetí protestantismu dokonce na úrovni evropských panovníků a vládnoucích elit, to vše byly podstatné události druhé poloviny 16. století. Ještě v dobách míru, ale postupně narůstajícího tlaku mezi katolickým vládnoucím rodem Valois a především protestantským (ve francouzském případě tedy hugenotským) jihem a západem země, spatřil světlo světa budoucí král.

Jindřich Bourbonský se narodil dne 13. prosince 1553 na hradě v Pau, od Paříže vzdáleného centra historické provincie Béarn na úpatí vysoko se zvedajících Pyrenejí. Jeho otcem byl válečník Antoine Bourbon, potomek vedlejší větve královského rodu Kapetovců. Matkou, která měla na život a myšlení Jindřicha zásadní vliv, byla Jeanne d'Albret, dcera navarrského krále Františka II. I ona byla spřízněna s vládnoucí dynastií přes svoji matku, sestru francouzského krále.

Pau a celá oblast Béarn oficiálně spadala pod království Navarra, jehož centrum leželo na území dnešního Španělska. Jeanne d'Albret se po smrti svého otce stala navarrskou královnou, tento titul po ní později zdědil syn Jindřich. V této době ještě nikdo nepočítal s možností, že by se mladý Jindřich mohl stát králem Francie.

Jindřich byl po narození pokřtěn v katolické víře, nicméně jeho matka, podle záznamů poměrně temperamentní a chladná žena, byla horlivou stoupenkyní hugenotů. Malý Jindřich tedy vyrůstal v prostředí a okolí veskrze hugenotském.

Otec Antoine většinu jeho dětství pobýval na bitevním poli, přebíhal podle potřeby od katolictví k hugenotům a zpět a byl znám pro své časté románky se ženami. V jistém ohledu některé z těchto rysů zdědil také Jindřich. Jeho vztah s manželkou Jeanne byl tedy veskrze formální a chladný, velmi často se s ní přel v otázkách víry. Nakonec padl v roce 1563 při obléhání Rouenu.

Na královském dvoře mezitím zemřel král Jindřich II., horlivý katolík, jemuž se stala osudná láska k turnajům. Během jednoho z nich byl smrtelně zraněn kopím, které mu skrze hledí proniklo okem až do mozku. Králem se stal jeho nejstarší syn Karel IX., v té době však neplnoletý. Regentskou vládu tedy zajišťovala Karlova matka, Kateřina Medicejská ze slavného florentského rodu, která podobně jako její zemřelý královský manžel zasvětila život obraně katolické víry. Jindřich byl na přání otce převezen na královský dvůr, kde měl být vychováván se stejně starým budoucím králem a jeho sourozenci.

V následujících letech se již náboženské spory natolik vyhrotily, že přerostly v regulérní náboženské války mezi katolickou a hugenotskou stranou. V čele francouzských hugenotů stanul admirál Gaspard de Coligny, se kterým se úzce přátelila Jindřichova matka Jeanne. Mladý Jindřich se pod vedením Coligniho účastnil prvních bitev na straně hugenotů.

Na přání stárnoucí Kateřiny Medicejské byl však Jindřich opět povolán na královský dvůr v Louvru v Paříži, kde měl být pod jejím přímým dohledem. Kateřina dokonce rozhodla o sňatku své dcery Margot právě s Jindřichem, aby zabránila jeho dalšímu sbližování s hugenoty a stvrdila dočasný mír mezi oběma stranami. Ačkoliv byli odlišné víry, princ navarrský a princezna z Valois se do sebe zamilovali. Nedlouho před sňatkem však zemřela Jindřichova matka Jeanne. Jindřich i jeho okolí podezírali královnu Kateřinu Medicejskou, že nechala Jeanne otrávit, ačkoliv pozdější výzkumy tuto verzi vyvrátily. Jindřich se tak stal po matce králem navarrským.

Bartolomějská noc a konverze ke katolictví

Svatba Jindřicha s královskou princeznou Margot, naplánovaná na 18. srpen 1572, přilákala do Paříže řadu velmožů obou náboženství. Dvojí náboženství si sebou vynutilo také dvojí svatební obřad v katedrále Notre-Dame, pro Jindřicha a jeho hugenotské přátele, stejně jako pro Margot a katolické hosty. Mezi přítomnými svědky události byl i Gaspard de Coligny. Přítomnost hugenotských pánů v Paříži, defacto uprostřed katolického prostředí, se pro Kateřinu Medicejskou a jejího syna Karla IX. zdálo jako výborná příležitost jednou pro vždy se svými nepřáteli skoncovat. Ani svatební veselí nedokázalo krvavým událostem zabránit.

Jen o pár dnů později, 24. srpna 1572, dal královský dvůr rozkaz k likvidaci protestantů ve městě. Překvapení hugenoti, často ještě v opojení po předchozím několikadenním svatebním veselí, nebyli schopní jakékoliv obrany. Královské gardy a katoličtí páni rozpoutali masakr, nešetřili nikoho, ani ženy a děti. Hlavním cílem se stal především admirál Coligny, který byl již dva dny předtím těžce zraněn ručnicí atentátníka. Po jeho vraždě byl vržen z oken na ulici. Běsnění pokračovalo, až se ulice Paříže vršily mrtvými těly. Ta byla následně svlečena, ponechána na místě, později byla většina z nich hozena do Seiny. Zapáchající řeka plná těl a krve způsobila, že Pařížané po delší čas odmítali jíst ryby z ní vylovené.

Jindřich sám byl ušetřen, a to především díky svému pokrevnímu vztahu k vládnoucímu rodu. Cenou však byla nucená konverze ke katolicismu. Pár týdnů po Bartolomějské noci, která se však přelila do ostatních částí Francie (a vyžádala si kolem 10 000 obětí), se Jindřich účastnil bojů po boku Františka, nejmladšího bratra krále Karla IX, který se rozhodl po masakru vystoupit proti svému královskému bratrovi. Povstání nezkušeného mladíka bylo neúspěšné a Jindřich byl následně uvržen do domácího vězení na hradě ve Vincennes na okraji Paříže.

Smrt krále Karla IX. a nástup jeho bratra Jindřicha III. na trůn nepředstavovalo pro Jindřicha výrazné změny. Po několika letech vězení uprchl, a dokonce přestoupil zpět ke svému původnímu náboženství. Již tehdy se u něho projevila umírněnost vyznání, stavěl se totiž pro sblížení a smír obou náboženství, jeho blízké okolí bylo zastoupené jak protestanty, tak katolíky. Jindřichovi se tímto přístupem odcizovali jeho poddaní v rodném Béarnu, stejně jako bratranec Jindřich Condé, kteří byli horlivými protestanty. Během závěrečných let náboženských válek se Jindřich vyznačoval snahou zabránit masakrům a drancování nepřátelských měst a území. Tato jeho lidskost mu přinesla velkou oblibu u prostého lidu.

Protestant králem Francouzů a náboženský smír

V roce 1584 umírá František, nejmladší bratr krále Jindřicha III. Královská dynastie stojí na pokraji vymření, neboť oba bratři jsou mrtví a nejsou ani žádní mužští potomci. Proto se Jindřich III. rozhoduje, že Jindřicha Navarrského učiní svým dědicem. Následný vývoj ho však donutí naopak Jindřichovi vyhlásit válku, a tak začíná poslední náboženská válka. Jindřich Navarrský se následně staví do čela protestantské armády po smrti bratrance Jindřicha Condé. Po změně politické situace mezi oběma Jindřichy zavládlo příměří. V roce 1589 je král Jindřich III. smrtelně zraněn fanatickým mnichem a druhý den po útoku umírá. Na smrtelné posteli určí Jindřicha Navarrského svým nástupcem.

Pozice nového krále však byla velmi slabá. Jako protestantovi mu odmítali poslušnost katoličtí páni, kteří ho nutili, aby se jednou provždy zřekl svého náboženství. Ovšem ani protestanté nebyli v králem spokojeni, protože mu zazlívali jeho přílišnou umírněnost. Nepomohlo ani prohlášení krále, že zůstane protestantem, ale bude respektovat katolické náboženství.

Následovala řada vojenských konfliktů, při nichž se ale uplatňovala králova dobrá vůle a lidskost, kdy zabraňoval masakrům a nabízel poklidné projití vojska v případě, pokud se jeho nepřátelé vzdají. Postupnými kroky se také snažil sbližovat obě náboženství a nastolit náboženský mír. Aby upevnil svoji pozici, a také snad pod velkým vlivem své milenky, se nakonec rozhodl opět a definitivně přestoupit na katolickou víru. V roce 1594 je následně slavnostně korunován v Chartres, při té příležitosti vydává řadu milostí a je mu dokonce uděleno rozhřešení papežem Klementem VIII.

Protestanté byli v šoku z toho, že je Jindřich v jejich očích zradil, proto ho řada z nich opustila i s armádami, což se nepříznivě projevilo v následné válce se Španělskem. Aby Jindřich učinil tečku za všemi náboženskými rozkoly, vydal v roce 1598 Edikt nantský. Ten zaručoval protestantům téměř stejná práva jako katolíkům. Tento dokument byl v platnosti až do roku 1685, kdy jej zrušil Ludvík XIV. Po vydání ediktu byla podepsána mírová dohoda mezi Francií a Španělskem. Desetiletí náboženských válek bylo u konce, avšak vojenské akce mimo hranice země nadále pokračovaly.

Král všech Francouzů

Stárnoucí Jindřich IV. nyní řešil jiný problém. Se svojí manželkou Margot nezplodil žádného potomka. Měl milenku, ta ale nemohla být uznána za právoplatnou královnu. Její smrt v roce 1599 přinutila Jindřicha IV. urychleně jednat. Po anulování sňatku s Margot si za manželku vzal Marii Medicejskou, dceru toskánského vévody Františka Medicejského a jeho manželky Johany Habsburské. Nedlouho po sňatku se narodil očekávaný dauphin Ludvík (později Ludvík XIII.). Následnictví trůnu bylo zajištěno. Jindřichův vztah k ženám se ale nezměnil. Jeho milostné pletky s milenkami pokračovaly a nová manželka Marie to těžce nesla.

Král zahájil řadu stavebních projektů, především v Paříži, která se mohla honosit řadou nových budov a paláců, včetně úprav královského paláce Louvru. Spolu se svým předním ministrem de Sully zahájil řadu ekonomických a hospodářských projektů a reforem, mimo jiné byl vykopán první plavební kanál ve Francii mezi Seinou a Loirou. Za jeho vlády také zažívalo rozkvět osidlování Severní Ameriky, konkrétně kolonie zvané Nová Francie, táhnoucí se později od Francouzi založeného Québecu v dnešní Kanadě přes střední části amerického kontinentu až k jihu po Louisianu.

Na přelomu let 1599 a 1600 se dokonce uvažovalo o Jindřichovi IV. jako o vhodném kandidátovi na císařský trůn po Rudolfu II., zmítaném duševní nemocí, pravděpodobně vyvolanou syfilidou. Tato doktrína, podporovaná německými kurfiřty, naháněla hrůzu Habsburkům, kterým by tak narostl výrazný konkurent. Jindřich byl však za vhodného kandidáta považován z více míst, jako pravý křesťanský vládce, udatný v bojích a spravedlivý v otázkách víry. Aureola jeho slávy se také dobře hodila plánům na křížovou výpravu proti Osmanské říši. Žádnou z těchto ambicí se ale nakonec prosadit nepodařilo.

Na sklonku své vlády se Jindřich připravoval na novou válku se Španělským Nizozemím a Habsburky, kteří zde vládli. Dalších událostí se však již nedočkal, jeho život ukončila ruka šíleného Ravaillaca, která donutila regentskou vládu okamžitě plány na válku přerušit.

Dobrý král Jindřich IV.

Již za Jindřichova života býval panovník přirovnáván k mnoha antickým hrdinům, bojujícím za spravedlnost a blaho všech křesťanů. Jako Herkules bojující proti všem svým nepřátelům, především Španělům a dalším členům katolické Ligy. Vše dokresluje množství dochovaných uměleckých předmětů, mincí, soch nebo obrazů. Ty všechny zobrazují Jindřicha IV. jako hrdinu, vládce bojujícího proti nepřátelům Francie.

Legenda o dobrém králi Jindřichovi, která se mimo jiné objevila v lidové písni Vive Henry IV., česky Dobrý král Jindřich IV., populární ještě tři století po jeho smrti, dosáhla svého vrcholu až v průběhu 18. století, kdy se král stal je jakýmsi hrdinou novodobých francouzských dějin. Netřeba zapomínat, že byl částí obyvatelstva nenáviděn, katolíky pro svoji protestantskou víru, paradoxně protestanty pro svůj chladný vztah k protestantské víře, řadou obyčejných lidí kvůli zvyšování daní. Jeho mírná povaha a lidskost, snaha o mírové řešení a naslouchání problémům svých poddaných mu ale naopak u řady lidí přinesla popularitu již za jeho života. Až pozdějšími generacemi byl však obecně uznán za panovníka, který lidu naslouchal a který se snažil jeho situaci zlepšit a zároveň zajistit smír všech svých poddaných, stejně jako rozmach francouzského království. Jeho silná osobnost posilovala královu pozici a zametala cestu postupnému růstu absolutismu v následujících desetiletích.

_________________________________________

Zdroje:

Elektronické zdroje:

Literatura: